Jiří Ježek podporuje cyklistiku na všech frontách

18.04.2019 | Petr Nejedlý, Foto: archiv Jiřího Ježka

Jiří Ježek podporuje cyklistiku na všech frontách

„Jezdím teď hodně se svojí manželkou Soňou. Užíváme si úplně jinou cyklistiku, než na kterou jsem byl pětadvacet let zvyklý, ale strašně mě to baví,“ říká v rozhovoru pro RoadCycling.cz nejúspěšnější paralympijský cyklista historie Jiří Ježek.

Je to již nějaký čas, co jste pověsil, jak se říká, cyklistickou kariéru na hřebík. Jak v současnosti působíte v cyklistice?

Cyklistiku pořád miluju. Je to součást mého života, lidé mě tak vnímají a já se tomu nikdy nebudu bránit. Cyklistika mi přinesla ty nejhezčí okamžiky a nádherným způsobem ovlivnila můj život. Takže ani po ukončení závodní kariéry se v mém vztahu ke kolu a k cyklistice vůbec nic nezměnilo. Pořád si udržuju přehled, sleduju profesionální závody a fandím svým oblíbeným závodníkům, které jsem měl čest za všechny ty roky poznat. Ale hlavně se snažím pořád na kole jezdit. Samozřejmě, že už to nejsou takové dávky jako dřív, ale tu vášeň a motivaci mám uvnitř pořád. Jezdím teď hodně se svojí manželkou Soňou. Užíváme si úplně jinou cyklistiku, než na kterou jsem byl pětadvacet let zvyklý, ale strašně mě to baví. A i když jedu sám, už neřeším watty, tepy a průměry. Prostě se „jedu projet“. Objedu si dvě hodinky a spokojený se vracím domů. Říkám sice, že „jedu na trénink“, ale trénink to ve skutečnosti už rozhodně není.

Takže žádné další závodní ambice?

Ne, opravdu ne. Závodění už s radostí přenechám mladším. Posledním závodem to pro mě skončilo. Možná, že tohle je ta jediná věc, která se u mě ve vztahu k cyklistice změnila. Nedovedu si představit, že bych měl závodit. Jakákoli rvavost a soutěživost ze mě už absolutně vyprchala. Samozřejmě, i teď občas rád přijmu pozvání na nějaký závod. Většinou se jedná o nějakou charitativní akci nebo chci podpořit firmy a organizátory, se kterými mám dlouhodobé vztahy. Ale pojímám takovou akci jako společensko-sportovní událost. Buď doprovázím Soňu a jedeme společně, anebo si závod zajedu sám, ale rozhodně bez jakýchkoli ambic. Jasně, snažím se být v cíli co nejdřív, ale už to nikdy nebude závodění, že bych soupeřil s ostatními. Maximálně sám se sebou…

Potkali jsme Vás na veletrhu FOR BIKES, kde jste společně s dalšími kolegy z cyklistického světa představil globální cyklistickou platformu We Love Cycling. Jaká je Vaše role?

Ano, právě projekt WeLoveCycling je dalším typickým příkladem, že si život bez kontaktu s cyklistikou nedokážu představit. Platforma WeLoveCycling funguje ve světě už asi čtyři roky a celou tu dobu s lidmi kolem WLC poměrně úzce spolupracujeme. Nešlo jen o příspěvky pro stejnojmenný internetový magazín, ale šlo o spoustu zajímavých akcí, natáčení spotů o cyklistice a roky jsem dělal „kapitána“ týmu WLC, který každoročně dával šanci několika šťastným výhercům z řad čtenářů zazávodit si na úžasném závodě L’Etape du Tour. Právě na letošním veletrhu FOR BIKES, jehož jsem byl ambasadorem, jsme mohli s radostí oficiálně oznámit, že značka ŠKODA přináší platformu WeLoveCycling i do České republiky. Takže i fanoušci, nadšenci a milovníci cyklistiky v Čechách se můžou těšit nejen na českou mutaci lifestylového magazínu WeLoveCycling.cz, ale také na spoustu akcí a zajímavých zážitků.

Spolupráce se svazem cyklistiky? Nepřemýšlel jste o budoucnosti i ve spojení s funkcí ve svazu?

Já se snažím podporovat cyklistiku, jak se říká, „na všech frontách“. Takže samozřejmě jsem v kontaktu i s novým prezidentem svazu Petrem Markem. Nemusím zastávat žádnou oficiální funkci, aby Petr Marek věděl, že naší cyklistice kdykoli pomůžu, ať už v médiích, nebo v komunikaci s různými partnery a institucemi. V současnosti si kvůli velkému časovému vytížení nemůžu dovolit nějakou úzkou spolupráci, ale do budoucna, proč ne? Právě končím studium sportovní diplomacie na VŠE ve spolupráci s Českým olympijským výborem, a navíc jsem byl dva roky členem sportovní komise na UCI, takže pokud moje zkušenosti budou pro českou cyklistiku něčím přínosné…  

RoadCycling.cz pořádá seriál amatérských závodů RoadCup. Vy jste se během kariéry jednotlivých závodů častokrát účastnil. Jak vnímáte rozvoj amatérské cyklistiky v posledních letech?

Já myslím, že tradiční silniční amatérské závody, které díky RoadCycling.cz dnes tvoří společný seriál RoadCup, měly v posledních dvou dekádách daleko lepší zabezpečení, atmosféru i úroveň než spousta oficiálních závodů Českého poháru. Organizátoři se v rámci jejich – často velice limitovaných – finančních možností snaží udělat pro závodníky a jejich doprovody maximum a já si jejich nadšení a obrovské práce vždycky moc vážil. I proto jsem na takové závody rád jezdil a nikdy jsem jim nezapomněl veřejně poděkovat, protože si to opravdu zaslouží.

Měl byste opět chuť a čas objevit se na nějakém závodu RoadCupu?

Pokud to vyjde časově, rozhodně se na některém závodě rád objevím. Tradiční akce, jako Pavé Tour v Milovicích, Mamut Tour v Přerově, Krakonošův cyklomaraton v Trutnově, Tatry Tour, Krušnoton, Král Šumavy nebo Tour de Brdy, jsem jezdil pravidelně a strašně rád. Spoustu z nich si pamatuju od prvních ročníků, některé jsem dokonce vyhrál, takže na ně mám obzvlášť příjemné vzpomínky. 

Příjemné vzpomínky máte jistě i na Vaši časovku na Tour de France…

Už je to šest let, ale kdykoli si vybavím ten pocit na startovní rampě, tak mě zamrazí. Tehdy to byla jubilejní stá Tour de France. Já vyhrál rok před tím v Londýně svoji šestou zlatou paralympijskou medaili a stal se historicky nejúspěšnějším paralympijským cyklistou. A díky spolupráci s českou značkou Škoda, která ten rok zároveň slavila deset let jako jeden z hlavních sponzorů Tour, všechno do sebe zapadlo a já dostal pozvání, oficiálně se zúčastnit časovky na Tour de France. Byl to nádherný splněný sen a krásný dárek za všechno, co jsem v cyklistice dokázal. Těch 33 kilometrů s cílem u Mont-Saint-Michel jsem si tenkrát opravdu užil.  

Vy jste tehdy říkal, že to nebylo setkání dvou světů, že se s řadou závodníků potkáváte, trénujete s nimi. Na druhou stranu, nevybavuji si, že by se od té doby podobná akce během některé grandtour opakovala. Proč?

Po cyklistické stránce to pro mě zas tak nic mimořádného nebylo. Pravidelně jsem dostával pozvánky na exhibiční kritéria po Tour, se spoustou závodníků jsem trénoval na Mallorce nebo na Kanárech, a každý rok jsem závodil na šestidenních a profikritériích v Austrálii. Navíc celou sezónu 2010 jsem závodil za zahraniční kontinentální tým, takže jsem často startoval v závodech s největšími hvězdami profesionální cyklistiky. Občas jsem v některé jednorázovce stál na lajně vedle Ivana Bassa, Cadela Evanse, Alejandra Valverdeho, Damiana Cunega, Jense Voigta. Pro mě osobně tedy o „setkání dvou světů“ asi nešlo, ale byla to skvělá reklama pro paralympijskou cyklistiku. Poprvé jeden z nás dostal takovou šanci. Já měl možnost pozvání i rok poté, byla ve hře i časovka na Vueltě, ale to všechno už by bylo jen opakováním. Ta jedna krásná vzpomínka mi stačí. No a že nikdo jiný zatím takovou šanci nedostal? Já věřím, že si to zase jednou někdo zaslouží…

Za dobu Vaší aktivní činnosti, zlepšily se podmínky pro handicapované cyklisty/sportovce? Lze porovnat např. roky 2000 a 2019?

Cyklistika hendikepovaných dneska patří mezi nejprofesionálnější paralympijské sporty. Co se týče zázemí, náročnosti přípravy a tréninku, vybavení i přístupu sportovců. Mám z toho radost a zároveň uznávám, že jsem k tomu hodně přispěl. Nejen já, ale třeba i moje manželka Soňa, která byla celou dobu mojí manažerkou a vzorem pro fungování jednotlivých týmů. Stejně tak i můj trenér Viktor Zapletal, který udával trend v integraci přípravy s přípravou nejlepších „zdravých“ závodníků v čele s olympijským vítězem Járou Kulhavým. Častokrát se od nás učily další týmy. Ale bylo na co navazovat, česká cyklistika hendikepovaných patřila od začátku k nejlepším na světě. Už v roce 1988 vybojoval Josef Lachman stříbro na Paralympijských hrách v Soulu. Pro mě byl obrovským vzorem, díky němu jsem s cyklistikou začal. A ty první roky v reprezentačním týmu vedeném trenérem Václavem Svobodou, právě okolo Sydney 2000, byly také krásné. Podmínkami jsme byli amatéři, ale naše nadšení nás drželo ve světové špičce. Jenže já chtěl ještě víc. Stálo to strašně moc práce, ale postupem času a díky úžasným lidem, kteří se na tu cestu vydali se mnou, se mi otevřely takové možnosti, o kterých se dříve hendikepovaným sportovcům ani nesnilo. Na druhou stranu jsem nikdy nedostal nic zadarmo, všechno jsme si museli tvrdě odpracovat. Teď zpětně ale vidím, jaký to mělo smysl. To je vlastně odpověď i na předešlou otázku, proč zatím nikdo jiný nedostal podobnou šanci objevit se na Tour…

Vy jste před svým startem nikdy předtím na TdF nebyl? Ani jako divák? Od té doby jste si vyrazil na TdF alespoň v roli diváka?

Můj závodní a tréninkový program mi to nikdy nedovolil. Buď jsem závodil, nebo trávil červenec někde v horách na soustředěních před důležitým podzimním vrcholem sezóny. Takže na Tour jsem koukal vždycky jen v televizi a fandil svým kamarádům z profipelotonu. I dneska samozřejmě Tour de France sleduju a držím palce nejen našim, ale i klukům, se kterými jsem závodil nebo je znám ze soustředění. Ovšem nejde jen o nejslavnější etapák, sleduju skoro všechno, co se cyklistiky týká. Mám rád všechny jarní klasiky, Giro, Tour, každoročně se těším na světový šampionát a v zimě pak „sjíždím“ cyklokrosy. No, a protože jsem celou kariéru závodil i na dráze, nemůžu si nechat ujít ani žádný přenos z dráhové cyklistiky. Cyklistiku prostě pořád miluju!

To předpokládám… Co Vás zaujalo za poslední rok? Vyzdvihl byste nějaký výkon, moment.

Vždycky jsem fandil bojovníkům. Nemám moc rád tu absolutní dominanci některého z týmů, typicky v poslední době na Tour de France. Ať to byl dřív US Postal, nebo teď tým SKY. Chápu to, uznávám, ale divácky mě takový styl nebaví. Vždycky proto fandím těm, kteří dokáží překvapit, nebo jednotlivým nenadálým, zdánlivě marným pokusům. Třeba Froomova etapa na loňském Giru nebo Saganovo Roubaix. Proto miluju jarní klasiky. Na epická vítězství borců, jako byli Museeuw, Tafi, Boonen nebo Cancellara dneska navazují právě Sagan, Gilbert, van Avermaet a samozřejmě i náš Zdeněk Štybar. Z jeho vítězství na Omloop Het Nieuwsblad a E3 jsem měl strašnou radost. Moc bych Štybymu přál vítězství na Ronde nebo na Roubaix a věřím, že to jednou přijde! Stejně tak přeju úspěch dalším našim závodníkům v těch nejvyšších patrech cyklistiky, protože většinu z nich dobře znám a vím, jak poctivě na sobě makají. 

Petr Vakoč se vrátil do profesionálního pelotonu po těžkém zranění a roční pauze. Během roku jsem s ním několikrát hovořil, vždy byl pozitivně naladěný a optimistický. Vás, který prožil ještě horší zranění, obvykle člověk také vidí vždy dobře naladěného s úsměvem. Jak to, chlapi, dokážete?

Cyklistika je vášeň. Tenhle sport sám o sobě tak strašně bolí, že každé zranění, ať je sebevážnější, je vlastně jen větší či menší epizodou v tom celoživotním trápení vlastního těla. A nebolí jen závody, kdy často jdete za hranice svých možností, bolí i každý intenzivnější trénink, každý kilometr v ledovém dešti, každý opakovaný interval v kopci. Přesto jsme si tu bolest vybrali dobrovolně a bereme ji jako součást naší práce, kterou milujeme, kterou jsme si museli vybojovat, a na kterou jsme pyšní. Cyklistika nás naučila být tvrdí. Sami k sobě. Tohle je totiž jediná cesta, která vede k úspěchu i k těm úsměvům. A je jedno, jestli se na fanoušky cyklistiky usmíváte ze stupňů vítězů, nebo třeba jen na startovní čáře. My jsme totiž asi šťastní, že můžeme tuhle krásnou práci dělat! Aspoň já teda vždycky byl…

Jirko, moc děkujeme za rozhovor a budeme se těšit zase někdy v budoucnu, případně na některém ze závodů RoadCupu 2019.



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste