Pavla Havlíková: „Prožívám nejkrásnější cyklistické období!“

10.01.2020 | Jiří Vlasák, foto: archiv Pavly Havlíkové

Pavla Havlíková: „Prožívám nejkrásnější cyklistické období!“

Pavla Havlíková je největší favoritkou nedělního mistrovství republiky v cyklokrosu kategorie žen, které se uskuteční od 9:45 hod. v Jičíně. Podle letošních i dlouhodobých výsledků by ji neměla žádná ze soupeřek ohrozit. Jediná, která by přebrala roli hlavní favoritky, Kateřina Nash, se mistrovství nezúčastní. Na druhou stranu jde o jeden závod v mimořádně technické disciplíně, takže Pavla jisté samozřejmě nic nemá. A kdyby to náhodou nevyšlo, Pavla už je ve stadiu, kdy by to neobrečela. Prožívá totiž nejkrásnější cyklistické období.

Pavlo, chceš vůbec ještě vyhrát?

Jasně, že ano! Vždycky chci vyhrát. Ale už jsem nějaký čas připravená na to, že mě doma někdo porazí. Že to jednou přijde. Jsem i trochu překvapená, že k tomu ještě nedošlo. Ještě před pár lety bych se z toho hroutila, ale teď už mám hlavu nastavenou jinak. Hodnoty se postupně mění. Už na sebe nevyvíjím takový tlak. A díky tomu si vlastně v současné době užívám nejhezčí cyklistické roky. Vlastně se měním od ctižádostivé cyklistky ve spokojeného člověka. Je to samozřejmě dáno i věkem a prací, kterou dělám a která mě živí. 

A co tě živí?

Jen závodění to není. Jednak pracuju na půl úvazku už 15 let jako trenérka cyklistiky na jabloneckém sportovním gymnáziu a jednak se angažuju v klubu KC Kooperativa Jablonec nad Nisou. 

Jsou finance také důvodem, že už nejezdíš pravidelně světové poháry, ale naopak jsi hodně úspěšná poslední roky například ve švýcarské sérii EKZ?

Je to tak. Světové poháry si v dospělých kategoriích platí každý sám. A samozřejmě nejde o úplně malé sumy. Už nemám na to, abych se umísťovala na příčkách, kdy by se mi to finančně vyplatilo. Takže pokud se objevím příští rok na nějakém světovém poháru, pak hlavně proto, že tam prvořadě vezmu nějaké mladé z tréninkové skupiny a já už budu více než závodník, jejich mentor. 

Seriál EKZ je opravdu skvělý. Dělá to skupina mladých lidí, kteří se snaží o restart švýcarského cyklokrosu. Panuje tam strašně příjemná, rodinná atmosféra. Ale hlavně, oni nejdou, co se týče financování, belgickou cestou. V Belgii se zaplatí hvězdám šílené sumy na startovném a na ostatní nezbude. Na EKZ, kde je samozřejmě nižší konkurence než v Belgii, dostane startovné každý, byť nižší, a relativně dost velké sumy jsou určeny na výhry. Takže jde o moc hezké závody, ve skvělé atmosféře a finančně neproděláváme. 

Nedávno se na jednom cyklokrosovém serveru objevilo vyjádření, že jistý český závodník už nejezdí pro radost, ale jen pro peníze.

Je to nesmyslné vyjádření a nechápu, že to někdo může vůbec napsat. Cyklokros a cyklistika obecně je krásný sport a je radost ho dělat. Jenže taky musíte jíst. Donekonečna vás nemůže někdo podporovat jen z charity. I kdyby šlo o rodinu. Takže v tomto smyslu všichni dospělí jezdí i pro peníze. Koneckonců označení profesionál už v sobě zahrnuje fakt, že dělám nějakou činnost, práci, za peníze. 

Uvádíš příklad EKZ a startovného. Emil Hekele se opakovaně vyjadřuje, že nepovažuje za správné, když pořadatelé domácích závodů zaplatí startovné zahraničním jezdcům a domácím nedají nic.

V tomhle s Emilem zcela souhlasím. Nechala jsem si to vysvětlit. Aby závod mohl mít určitý statut, musí splnit nějaké kvóty zahraničních jezdců a ty se musí zaplatit. Dobře, to chápu, ale nic to nemění na tom, že se mi nelíbí, když přijedou holky z ciziny na naše závody, dostanou startovné a my domácí nic. To by se mělo změnit. 

Čím to, že jsou ti Belgičané tak dobří v cyklistice?

V Belgii jsem několik let jezdila. Tam máte i tři až čtyři závody za týden. A v mimořádně silné konkurenci. Časté závodní zatížení, množství závodů a velká konkurence jsou důvodem toho, že jsou někde jinde. Sama jsem na sobě poznala, že jakmile jsem tohle prostředí opustila, přestala jsem nejlepším stačit. To se prostě nedá natrénovat. 

A taky tam jde o životní styl. Rovina, tak proč se nepřesouvat na kole. Ráno stovky a tisíce adolescentů nejezdí do školy autobusem, ale na kole. Tam, když jste na cyklostezce, jste na hlavní, máte absolutní přednost. Oproti nám menší konkurence dalších sportů. Hlavně těch zimních. Takové podmínky u nás vytvoříme v dohledné době jen těžko. 

Když ses vrátila z Belgie, zkusili jste s kolegou Milanem Hollósim založit český ženský „profi“ cyklokrosový tým.

Nebyl úplně profi, protože jsme byli schopni zajistit materiál a peníze na provoz, nikoli na platy. Ale fungovalo to nějaký čas docela dobře. On ten projekt vlastně ani neskončil, jen se proměnil. Tehdy nás bylo čtyři až pět holek, s kterými jsme vyjížděli na zahraniční závody. Ale některé holky odešly na silnici, do jiných oddílů. V současné době to děláme tak, že vyrážíme na zahraniční závody obvykle ve čtyřech až pěti: trenér a mechanik a závodníci. Letos s námi byl například Vašek Veverka. A naposledy jsme takhle vyvezli právě na poslední závod EKZ série naši šestnáctiletou juniorku Elišku Drbohlavovou. Je u nás prvním rokem a chce cyklistiku dělat. Což je první a nejdůležitější předpoklad budoucího úspěchu. 

V Belgii v minulosti zkoušeli štěstí mnozí čeští cyklokrosaři. Ale s výjimkou Zdeňka Štybara a snad ještě Radka Šimůnka mladšího se tam nikdo dlouhodoběji neuchytil. Jak to bylo s tebou?

Já na rozdíl od kluků jsem tam absolvovala jen krosovou sezónu. A navíc jsem pobývala i v zimě častěji doma, protože mám úvazek na škole, která mi v té době hodně vycházela vstříc. Od jara do podzimu jsem pak byla doma a mohla jezdit v podstatě, co chtěla a za koho chtěla. Kluci mají potom ještě letní přípravný program na silnici. Krom toho, nejste-li Belgičan, jste už jen původem na druhé koleji. Abyste se prosadil, musíte být lepší než domácí. Krom toho se tam na nás dívají, jako kdybychom žili někde za Uralem. V podstatě vám říkají, že menší peníze, které vám dávají, vám musí u vás doma stačit. 

V týmu, který jste se pokoušeli organizovat na řekněme úrovni blízké té zahraniční, s tebou byla řada zajímavých holčičích jmen: Nosková, Bajgerová, Ungermannová, Švihálková. Přijde mi, že posledně dvě jmenované jsou typickým příkladem protikladu talentu a píle.

Eli Ungermannová k nám přišla do školy z Boleslavi, má talent od boha, na co sáhne, to jí jde. Jen prostě nechtěla věnovat cyklistice tolik, kolik by bylo potřeba, aby se opravdu výrazně prosadila. My jsme se ji snažili přesvědčit, motivovat, ale to chtění asi nejde naordinovat. Museli jsme ji pořád do něčeho nutit, což nakonec přestávalo bavit i nás. Byla u nás pět let, ještě rok po skončení gymnázia, a pak se vrátila domů do Boleslavi. 

Tereza Švihálková je opačný příklad. Talentu na cyklistiku tolik do vínku nedostala. Ale přišla k nám na školu a obětovala cyklistice strašně moc. Pořád jsem čekala a přála si, aby se jí ta dřina vrátila. Po skončení gymnázia odešla na školu do Prahy a logicky se vrátila domů, do jižních Čech, konkrétně do Tábora. A když letos začala jezdit ve špičce domácího cyklokrosového pelotonu, byla jsem hrozně šťastná. To obrovské množství práce se jí začalo vracet! Myšlenka našeho týmu byla dokonale naplněna – naučit, vychovat a poslat do dalších pater cyklistiky. 

Kolik máš na starosti svěřenců?

Škola se nespecializuje výhradně na cyklistiku, je tady víc sportů. Mívali jsme i deset lidí, nyní pouze čtyři. Ale v klubu jich máme víc jak dvacet. Počínaje od 12 let až třeba do třiadvacítek. S těmi školními trénujeme i dvakrát denně, ale je to trošku jinak, než to bylo, když my jsme byli junioři. Teď už nejde jednat stručně, napřímo: takhle bude vypadat trénink, tohle pojedeme.  Teď je to hodně o stimulaci, vysvětlování, přesvědčování. Když porovnávám naše tréninky v jejich věku, tak ty naše dávky by ty dnešní snad zabily. 

Takže pořád je dokážeš rozvěsit?

Vůbec. Kromě Elišky Drbohlavové mám ve skupině tři kluky. A junioři, pokud mají být alespoň v domácím prostředí trošku konkurence schopní, musí být mnohem lepší než já. A kadeti alespoň na mé úrovni. Jakmile by byli pod, tak je něco špatně. A holky se musí alespoň vyrovnat. Eliška je z těch čtyř svěřenců nejvíc motivovaná. A má tu výhodu, že trénuje s kluky, takže jen uviset je pro ni zátěž, která ji jako holku posunuje dopředu. 

S jakou motivací vůbec tyhle děti přicházejí na vaši školu?

Dřív to bylo hlavně tak, že sportovní podmínky byly hlavním bonusem, ke kterému přibývalo i vzdělání. Dnes už tenhle benefit sportovní průpravy ustupuje do pozadí. Jdou na školu a k tomu sport. Zkusí a uvidí, jestli ho budou dělat. Krom toho k nám přicházejí děti na začátku puberty a v průběhu studia se z nich stanou úplně jiní lidé. Kteří mohou významně změnit i své zájmy. Přijde, že chce jezdit na kole. Ovšem časem zjistí, že nechce tak tvrdě trénovat, že nechce tak často jezdit na závody. A pak dohady s rodiči: „Ten náš klučina takový není.“ A my na to: „Nebyl.“ 

Přitom podmínky máme vytvořeny skvělé. Nejen cyklistické, zkoušíme s nimi všechny možné disciplíny, jelikož – jak už dnes vím také – cyklistika je jen jedna. Terény v okolí Jablonce, v zimě skočíme do auta a jedeme za Turnov, posilovna, tělocvična, běžky, bazén. Prostě komplet. 

Jenže to jde do doby, než opustí kategorii juniorů. Končí škola, začíná čas se živit.

I já měla v tomhle přechodném období problémy. V tomhle kritickém období musí závodníka podržet rodina. Při přechodu z juniorů do dospělých z vás nemůže být hned hvězda. Chce to určitý čas, pár let. Někdo vás musí podržet. A na prvním místě jsou to vaši nejbližší. I v té Belgii nakonec zjistíte, že kolem závodníka, který sice má týmový dres a oblepené auto logy týmu, se pohybuje širší rodina. A každý má v téhle mini organizaci své dané místo. A pokud člověk tohle období překoná a prosadí se, pak se mu to vrátí. A když ne, bylo to alespoň krásné a prospěšné z lidského hlediska. 

Závodnice a trenérka. Jde to vůbec dobře kombinovat?

V minulosti jsem se s tím docela prala. Snažila jsem se oboje dělat dobře, ale nešlo to. Dneska už jsou pro mě na prvním místě svěřenci a dělá mi největší radost, když dosáhnou úspěchu. A to nemusí jít vůbec o vítězství, ale stačí posun, vzestup, prostě cesta být lepší než dosud. A i proto si tohle období tak moc užívám. 

Zmínili jsme Milana Hollósiho. On se teď angažuje ve Svazu v komisi mládeže.

Je to tak. Snaží se s dalšími lidmi mládež pozvednout na bývalou úroveň. Dávají dohromady pohárové závody, pro organizátory vytvořili manuál, aby jim ulehčili práci a umožnili začít závody organizovat. Myslela jsem si, že se do toho dají a za rok bude vše perfektní. Jenže teď na vlastní oči vidím, že jde o strašně obtížný proces. Jen uspořádat závod znamená tolik administrativy, že samotný sport je až někde na samotném konci celého procesu. Moc jim fandím. Sama se podílím na organizaci klubu, plním závazky ve škole a docházím k závěru, že nejjednodušší je být cyklistickým profesionálem. 

Dokážeš se vůbec ještě naladit do závodního módu?

Já jsem maximalista a pedant. I ve škole vyžaduju přesnost, dochvilnost. Tyhle moje vlastnosti se přenášejí i do závodů. V den závodu přepnu a všechno musí klapat podle zajetého pořádku. Kola musí být perfektně čistá atd. Lidi kolem mě to možná se mnou nemají úplně jednoduché. 

Proč to holky vůbec děláte? Bahno, špína, hodina na hraně možností. A to vás přibývá.

Je to dobrodružství, styl života, endorfiny, způsob, jak ze sebe dostat napětí, stres, agresivitu. Mně se dokonce zdá, že holky jsou oproti klukům ambicióznější. V balíku je vypjatější atmosféra, lokty jsou to nejmenší, slovník nepublikovatelný. V civilu modelka se vám na kole změní ve vlčici s vyceněnými zuby. 

Po mistrovství republiky přijde světové mistrovství. Kladeš si ještě nějaké cíle?

Nejprve musím být nominována. Už jsem slyšela, že tam jezdím za zábavou. Není to pravda. Chci dosáhnout maxima možného. Na přední příčky nemám, to je realita. Na světových pohárech jsem se pohybovala kolem dvacítky. Každý lepší výsledek by byl úspěchem. Stále věřím, že když se vše sejde, možné to je. 

Pravda je, že na mistrovství světa vezmu všechny lidi, kteří mi v průběhu sezóny pomáhají a podporují mě. Včetně rodiny. A právě i pro ně ten závod jedu a chci dosáhnout co nejlepšího výsledku. Pro mě je to vyvrcholení sezóny a zážitek, pro mé blízké forma odměny. 

Budeš za tři roky ještě mistryní České republiky v cyklokrosu?

Myslím, že ne. Tahle sezóna bude poslední taková komplet závodní. Příští rok asi přestanu jezdit světové poháry. Na EKZ jezdit chci, ale hlavně jako způsob, jak tam dostat mladé závodníky a závodnice a to nejen z našeho klubu. Zase se o kus posunu na cestě od závodnice k trenérce, mentorce, organizátorce, která má největší radost z toho, když se jejím svěřencům bude dařit! 

Zkušeností mám myslím hodně. A právě zkušenosti jsou v současnosti jednou z rozhodujících výhod, které mi pomáhají stále ještě v českém prostředí vítězit. 

Pavlo, moc děkuji za rozhovor. A přeju úspěch na nadcházejících mistrovstvích, ale snad tedy ještě víc radost z úspěchu tvých svěřenců!

 



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


Potocký M.
Vyjádřila situaci tak jak ji vnímám. A možná že ji tak vnímá daleko více lidí. Stručně vyjádřeno máme se více jak dobře. Většina lidí si chce jen užívat. Tak jak říkají moji vrstevníci co vyučují na školách. Kdybychom měli nyní stejné nároky na vědomosti jako před xx lety tak sázíme jen nedostatečné. Tak stejné je to i ve sportu :-) Je to tak v celé společnosti kde se většina domnívá že už bude jen lépe a není třeba se snažit :-)))
10.01.2020 19:25:39
Daniel
Svým způsobem smutné čtení neb příští rok už v ženách nebude nikdo konkurence schopný ... (čest nestárnoucí Katce)
10.01.2020 20:18:19