Každý z maratonů má pro mne své osobní kouzlo a své „nej“.
Mamut tour
Je to jediný maraton, kde jsem se musel bát o časový limit. On je totiž nastaven na průměr rovných 24 km/hod. Což spolehlivě odradí většinu hobbíku. Pro mne osobně je to na hranici mých možností. Abych ten limit stihnul, musí všechno dokonale klapnut. Jakékoli zdržení (defekt, pár minut navíc u bufetu) a je po všem. Tentokrát to ale dopadlo dobře: naše malá skupinka to zvládla, a nakonec jen tak tak o vlásek to stihla.
Další osobitý rys Mamuta vidím v tom, že pořadatel se snaží maximálně vyhnout hlavním tahům, jede se po krásných vedlejších silničkách, kde je asfalt ve stavu bídném. Mělo by se s tím počítat a zvolit odpovídající zapletence a pláště. Takže Mamut u mě má dvě „nej“ - nejtvrdší limit a nejhorší asfalt.
Krakonoš
Ten se pyšní nejtěžším stoupáním z celé sezóny. Pražská. Kvůli tomuto kopci jsem si pořídil kazetu s 32 zuby. Ale až na tu Pražskou je trasa hodně "jezdívá" a vůči závodníkům milosrdná a taky má nejmenší převýšení.
Beskyd tour
Tento závod nejsem schopný hodnotit objektivně: mám ho totiž moc rád. Nabízí všechno, co může silniční cyklistika nabídnout: Stoupání dlouhá a krátká, pozvolné a prudké stojky, asfalt hladký a místy skoro žádný, sjezdy točivé i rovné, provoz od hustého až po žádný. A to vše v nádherných kulisách Beskyd. Je pro mne záhadou, proč zrovna sem jezdí tak málo lidí. Takže Beskydy bych hodnotil jako nejhezčí maraton seriálu.
Krušnoton
Ten má svá nezpochybnitelná „nej“. Nejdelší a nejtěžší. A to jsem se neodvážil na 300 km trať, jen pouhých 250. Taky nejmasovější. A další „nej“ nám přidalo počasí: nejmokřejší. Taky Krušnoton má své osobité rysy: informační tabulky na každém kilometru stoupání a pověstné palačinky na bufetu. Jezdí sem nejvíce závodníků, co si to chtějí pořádně užít, takže není nouze o skupinky v každé výkonnostní třidě.
Král Šumavy
Organizátoři letos zažili pravou podpásovku: těsně před závodem se skupina vlastníků nemovitostí na Zhůři rozhodla Krále překazit. Podali stížnost (odvolání, rozklad nebo něco podobného) proti povolení Šumavského národního parku. Snažili se to udělat tak, aby se už nedalo stihnout se proti tomu bránit. Jako kdyby bylo málo problémů s policií. Prostě zřejmě pro někoho největší radostí je pokazit radost ostatním. Klatováci však zaimprovizovali, upravili trasu, přemístili měřené úseky a závod zachránili. A taky se díky tomu vrátila jedna z někdejších hlavních dominant Krále Šumavy – Šimanov. Takže minimálně dvě „nej“ pro Krále: nejodolnější organizační tým a taky nejzajímavější obsluha na bufetu v Srní: ionťak nám podával osobně Lubor Tesař, ambasador RoadCupu.
A aspoň jednu věc všechny maratony měly společnou: perfektní organizaci a zajištění. Opravdu nic se nedalo vytknout. Všechny si zaslouží poklonu za snahu a zapálení pro amatérskou cyklistiku.
