Hanegraaf tehdy startoval v dresu Kwantum Hallen–Decosol po boku nizozemských legend Hennieho Kuipera a Joopa Zoetemelka. V ambiciózní sestavě tehdy závodil také Jan Raas, jeden z nejlepších klasikářů historie, a také Adrie van der Poel. Otec Mathieuho o dva roky později dojel do Roubaix třetí, když i jeho porazil Ir Kelly.
Van Hooydonck dojíždí třetí ve spurtu za prvním Eddym Planckaertem a druhým Steven Bauerem (1990).
Třetí byl na Paříž-Roubaix také Belgičan Edwig Van Hooydonck v letech 1989 a 1990. Van Hooydonck, strýc Nathana Van Hooydoncka, který ve Visma-Lease a Bike jezdil v letech 2021 až 2023 a stále v týmu působí, strávil v nizozemském týmu celou kariéru a dvakrát vyhrál Kolem Flander, ale Roubaix mu odolalo.
Trvalo dlouhých 17 let, než se někdo z týmu na pódium Roubaix vrátil. Až v roce 2007 to dokázal Juan Antonio Flecha. Španělský cyklista už měl na sobě oranžový dres s nápisem Rabobank a na velodrom dorazil druhý s téměř minutovým odstupem od Stuarta O'Gradyho. V dresu Rabobanku získal pódium také Maarten Tjallingii, který byl v roce 2011 třetí.
Juan Antonio Flecha dojel v roce 2007 do Roubaix druhý.
Nejblíže byl Vanmarcke
Po odchodu nizozemské banky z cyklistiky převzal roli lídra pro dlážděné klasiky Sep Vanmarcke, který v roce 2013 prohrál až ve spurtu s Fabianem Cancellarou. To už tým vedl Richard Plugge, současný generální ředitel týmu Visma-Lease a Bike. Vanmarcke závodil v dresu s logem Blanco, což nebyla žádná firma, název i logo pouze upozorňovaly na to, že tým hledá sponzora.
Následující roky byly pro tým velmi složité. Sice se podařilo sehnat sponzory, ale tým slábl a v roce 2015 získal za celou sezónu jen šest vítězství. Tým pozvedli až Primož Roglič a Dylan Groenewegen, kteří sem přestoupili v roce 2016. Postupně se tak z celku, který od roku 1984 prošel mnoha různými obdobími, dopingovými skandály a složitými ekonomickými situacemi, stal jeden z nejlepších týmů světa, což vyvrcholilo triumfy na všech třech Grand Tours v roce 2023.
V roce 2013 porazil Sepa Vanmarckeho pouze Fabian Cancellara.
Dočkal se až Van Aert
Ale Roubaix stále odolávalo. Od roku 2019 se hvězdou týmu stal Wout van Aert, do té doby špičkový cyklokrosař a trojnásobný mistr světa. A očekávalo se, že po svém raketovém vstupu mezi silničáře začne sbírat jednu monumentální klasiku za druhou. Místo toho sbíral spoustu pódiových umístění, ale vítězství získal jen na Milán-Sanremo v roce 2020. Na Roubaix dojel Belgičan druhý v roce 2022, a třetí v roce 2023. Na vítězství si musel počkat až do letošního ročníku.
Van Aert čekal na vítězství osm let od své první účasti, Plugge čekal třináct let, ale celému týmu to trvalo 42 let. „Je to velká úleva,“ pronesl Van Aert po skončení závodu. „Vím, že vyhrát Paříž–Roubaix byl sen Richarda Pluggeho. Chápu, že v posledních ročnících jsem byl vždy tím, kdo to měl dokázat. Jsem hrdý, že jsem konečně dotáhl do konce práci, do které jsme po celé ty roky hodně investovali. Ale stálo to také práci kluků, kteří se mnou stáli na startu. Měli jsme to pod kontrolou, určitě i s Christophem Laportem v závěru a také díky práci ostatních. Byl to pro nás velmi dobrý den.“
Wout van Aert uspěl na sedmý pokus.
„Jsem tak hrdý,“ pokračoval viditelně dojatý Van Aert. „Vítězství v Paříž–Roubaix pro mě znamená všechno. Podstupujeme tolik obětí, abychom se dostali na tuto úroveň. Abychom se vždy vrátili do boje, s každoročním cílem vyhrát Kolem Flander a Paříž–Roubaix. A pak to takhle dotáhnout do sprintu s Tadejem Pogačarem v jeho nádherném duhovém dresu mistra světa… Myslím, že lepší způsob, jak to dokázat, neexistuje. Je to rozhodně splněný sen.“
