Proč tedy zaútočil už 104 kilometrů před cílem, na vrcholu nejdelšího stoupání Mont Kigali? „Trať byla k tomu navržena,“ vysvětlil Pogačar své rozhodnutí. Matej Mohorič už v průběhu závodu říkal, že Pogačar chtěl na Mont Kigali útočit jedině tehdy, kdyby se cítil výjimečně dobře.

Ale ne všichni s tím souhlasili. „Zkušení kolegové z týmu mi říkali, abych neútočil, ale já se cítil hodně dobře,“ usmíval se Pogačar. „Doufal jsem, že se mnou zůstane malá skupinka. Měl jsem s sebou Juana Ayusa a Isaaca Del Tora, to byla ideální kombinace,“ pochvaloval si situaci, která však dlouho nevydržela.

Už 67 kilometrů před cílem zůstal v čele úplně sám. „Připadalo mi to jako sen, dostat se do úniku v tomto složení, ale Juan se na Muru, na kostkách, rychle dostal do problémů a Isaac měl žaludeční problémy,“ říká Pogačar. „To rozhodně nebylo v plánu. Během toho sóla jsem musel bojovat sám se sebou a jsem rád, že jsem to zvládl. Stoupání byla těžší a těžší.“

Jenže ve zbytku závodu nic ze svého náskoku neztratil, naopak v závěru ho navyšoval. „Sám jsem měl pochybnosti, protože ve sjezdech bylo třeba pořád šlapat. Hladina energie mi rychle klesala, ale musel jsem dál tlačit do pedálů a doufat v to nejlepší. To se povedlo.“

„Byl to neuvěřitelný zážitek,“ dodal Pogačar o svém pobytu ve Rwandě. „Řekněme, že to byl úspěšný týden.“