Říká se, že se silniční cyklistika stále zrychluje, ale tahle etapa se odehrála 13. září před čtyřiceti lety, tedy v roce 1986. Byla to třetí etapa Tour de l'Avenir, závodu, který startoval v portugalském Portu, vedl přes Španělsko a Francii a končil v italském Turíně. Tour de l'Avenir byl určitě největší a nejkvalitnější závod pro amatéry, ale v té době už byl zařazený do kategorie „Open“ a byl otevřený i pro profesionály. Profesionální týmy tam nasazovaly své mladé naděje.
Tento ročník v celkové klasifikaci vyhrála vycházející hvězda profesionální cyklistiky, jistý španělský cyklista Miguel Indurain. Profesionálům patřilo v Turíně prvních 13 míst celkové klasifikace.
Nejrychlejší etapa v životě
Byla to dopolední etapa (odpoledne se jela týmová časovka, vyhráli Rusové, my jsme byli sedmí, druzí z amatérů) ze Salamanky do Valladolidu, dlouhá jen 113 kilometrů, ale hotoví jsme byli za 2 hodiny a 7 minut. Rychlostní průměr byl 53,3 km/h.
Etapa byla víceméně rovinatá, ale v poměrně vysoké nadmořské výšce, mezi 650 a 900 metry nad mořem. A zrychlil nás velmi silný vítr do zad. S větrem v zádech by taková etapa měla být pohodová, ne? V závodech to neplatí a rozhodně ne pro mě. Vzpomínám si, že jsem dost trpěl. S větrem do zad se ztrácí efekt jízdy v pelotonu a každý jede víc za své.
Pro mě jako vrchaře to bylo obzvlášť „výživné“. Když jsme se často řítili přes šedesát a měli většinou zařazeno 54x13, byly nohy „ve víru“. Vyhrál Bělorus Murauski, tehdy reprezentant Sovětského svazu. Sykec, reprezentační kolega Miroslav Sýkora, byl v etapě šestý.
Etapa do Valladolidu nebyla jediná takto extrémně rychlá v tomto ročníku. Podobně zběsilá byla i poslední ze Sestriere do Turína. Jelo se totiž z kopce, z nadmořské výšky dvou tisíc metrů do dvou set metrů. 91 kilometrů jsme absolvovali za 1:48:53 a průměr byl lehce nad padesátkou.
Tehdy se peloton pořádně natáhl a neustále jste museli spurtovat do háku, až na konci etapy se to uklidnilo a peloton dojel do Turína pohromadě, takže tato etapa nepřekonala průměr třetí etapy.
Pozdější pětinásobný vítěz Tour de France Miguel Indurain vyhrál celkové pořadí Tour de l'Avenir v roce 1986 (zde na fotce z roku 1989).
Skoro vítězství, ale něco málo scházelo
Když se tady označuji za vrchaře, který v rovinatých a rychlých etapách trpěl, přidám taky ještě jednu příjemnější vzpomínku. I když, jak se to vezme.
Poslední den závodu se také jela dvojetapa. V podstatě se dopoledne závodilo do vrchu a odpoledne z kopce.
Dopoledne byla na programu jen 30,5 kilometru z francouzského Briançonu do Itálie, do horského střediska Sestriere. Z výšky 1314 m n. m. do 2036 m n. m., ještě přes jeden kopec a s celkovým převýšením 1238 metrů.
V závěrečném stoupání se mi podařilo soupeřům odjet. Pohyboval jsem se nadějně před první skupinou. Bohužel kousek před cílem vyrazil ze skupiny mladý Kolumbijec Luis Alberto Camargo a těsně před páskou mě předjel. Podruhé na mě v etapě Tour de l'Avenir zbylo jen druhé místo.
Tour de l'Avenir byl v tomto roce přejmenován na Tour de la Communauté européenne a pod tím názvem vydržel do roku 1990. Poté se vrátil ke svému původnímu názvu. Jak takový závod v té době vypadal? Jelo se dva týdny (dnes něco podobného už neexistuje), v roce 1986 dvanáct dní, 2x dvojetapa. Celkem 1729 kilometrů, které vítězný Indurain absolvoval v čase 43:05:27. My jsme byli na trati o nějakou tu minutu déle, tedy já o téměř 34 minut.
Závod jsme jeli ve složení Libor Matějka (2. místo v etapě), Luděk Štyks, Miroslav Sýkora (dvakrát v Top 10, šestá místa), Ota Fiala, Milan Jonák (5x v Top 10 a třetí celkově v bodovací soutěži) a Václav Toman.
