Důležitým faktorem byla i účast Romana Kreuzigera a Petra Sagana. Proto jsme se spojili Romanem Kanichem ze slovenské redakce cyklistického časopisu. Měli jsme jet obytným autem, ale potřebovali jsme dostat do Sieny i motorku. Trochu se komplikoval odjezd, protože jsem jel já na motorce a fotograf s redaktorem obytným autem. Neměli jsme tažné zařízení a celá souprava by byla stejně nad 3,5 tuny, na což jsme neměli nikdo papíry. Rozhodnutí směřovalo k tomu jet po ose. Navíc skupina jedoucí v obytném autě musela dodělávat číslo slovenského časopisu a tak volila cestu co nejpozději. Vlastně na noc z pátku na sobotu.
Já tedy nabalil na poslední chvíli i stan, karimatku a spacák a vydal se vstříc slunné Itálii. Jenže bylo prvního března a mezi Brnem a tou slunnou Itálií leželo alpské Rakousko. No, naštěstí nepadal sníh a netvořila se námraza, i když mezi Štýrským Hradcem a Klagenfurtem ukazoval teploměr na dálnici -1/-2 °C. Pumpař u Klagenfurtu se mě ptal, jestli je „frische“? Naštěstí to šlo, motorka BMW K100 s plnou kapotáží a otevřenými klapkami od motoru zajišťuje nečekaný komfort a ochranu před větrem, v tomto případě i mrazem. Nevěděl jsem, kolik zvládnu za den, cesta měla mít cca 1000 km a tak jsem předpokládal, že někde v Rakousku využiji nějaký Zimmer frei, ale nakonec to šlo dobře a zvládl jsem cestu až do Toskánska na jeden zátah.
Zastavoval jsem jen na tankování a v Bologni na večeři. Tady mi už bylo jasné, že jsem v Itálii a navíc v oblasti italských supersportů. V noci jsem rozbil stan v olivovém háječku pod hradbami San Gimignana a přečkal letošní první noc ve stanu. No, teplo nebylo v tuto dobu ani v Itálii a tak jsem se z motorkářského příliš nevysvlékal. Krásný večer pod hvězdami toskánského nebe, nade mnou rýsující se siluety krásného města a v dáli štěkající psi. Jenže přes noc padla taková mlha, že jsem ráno málem nenašel motorku stojící metr ode mne.
Ale když jsem ráno vyjel nad San Gimignano, otevřela se mi prosluněná krajina tohoto kousku Toskánska, které dává závodu skvělou atmosféru. Byl jsem na místě s předstihem a tak jsem mohl den využít k obhlídce trati a přípravě závodu. Několik mých momentek:
A potom už přišel prosluněný závod, který vyhrál (tehdy podruhé) Fabian Cancellara, Roman Kreuziger dojel šestý a Peter Sagan šestadvacátý.
Krásný závod, ale bílých cest si neužijí jen závodníci, ale prachu mají dost i motorkáři a ve svých aparátech i fotografové.
Závod tehdy měřil 190 km, začínal v městečku Gaiole in Chianti a končil na stejném místě jako dnes, na náměstí Il Campo v Sieně. Před dominancí Tadeje Pogačara bylo Strade Bianche o něco atraktivnější, největšími favority nebyli vrchaři, ale spíše klasikáři, specialisté třeba na dlážděné jednorázovky.
Největší rozdíl však nebyl v trati, nebo průběhu závodu, také s ejely prašné sektory Monte Sante Marie, Colle Pinzuto či Le Tolfe. Největší rozdíl byl v počtu diváků u trati. V současnosti jde přes Colle Pinzuto a Le Tolfe sotva projet, trať je obsypaná fanoušky, obrovské množství je jich také na cílovém náměstí.
V roce 2021 to bylo dost odlišné, na startu v Gaiole in Chianti panovala komorní atmosféra, na posledních dvou prašných úsecích Colle Pinzuto a Le Tolfe stálo u trati pár fanoušků. Co se během čtrnácti let tolik změnilo? Především se závod stal populárním po celém světě, což chvíli trvá, ale Strade Bianche se prosadilo velmi rychle. A popularita stále roste. Pořadatelé jsou kritizováni diváky i závodníky kvůli úpravě trasy, která v současnosti projíždí přes Colle Pinzuto a Le Tolfe dvakrát. Ale fakt, že zde závodníci projíždějí dvakrát, sem láká davy.
Mnohdy je kritizován také sám Tadej Pogačar, protože jeho převaha opravdu nenabízí strhující souboje. Jenže ve skutečnosti velké hvězdy přitahují větší pozornost veřejnosti než atraktivní závodění. Nemusí se nám to líbit, ale je to fakt.
RoadCycling zanedlouho oslaví kulaté výročí svého vzniku a tak se pokusíme, tak jak půjde sezóna, přinášet nějaké zajímavosti z naší práce, prohrabat trochu paměť a fotoarchiv.
