Zdeněk Štybar prožil třídenní kemp s týmem Topforex Lapierre

26.06.2020 | Michaela Doležalová, Jiří Vlasák, foto: Topforex Lapierre/media-list

Zdeněk Štybar prožil třídenní kemp s týmem Topforex Lapierre

Jedna z největších osobností české cyklistiky Zdeněk Štybar se rozhodla skloubit příjemné s užitečným. Návštěvu rodiny ve Stříbře spojil s tréninkovým kempem české cyklistické stáje Topforex Lapierre. Přiznává, že si zakázal těšit se na obnovenou sezonu, i to, že defekt v závodě mistrovství světa vůbec nemusí být na škodu.

Jak vzniklo spojení Zdeněk Štybar a Topforex Lapierre?

Za spojení s týmem Topforex Lapierre jsem velmi vděčný. Oni se o mě vždy starají na Mistrovství republiky, poskytují mi veškerý servis a zabezpečení, takže se de facto nemusím kromě závodu o nic starat. Berou mě jako jednoho z nich. Takže jsme ve spojení již delší dobu. Minulý týden jsem se do Čech vrátil poprvé od Vánoc a měl jsem v plánu kluky navštívit na soustředění ve Špindlerově Mlýně. To se nakonec kvůli špatnému počasí nepovedlo, a tak vznikla myšlenka, že by přijeli za mnou do Stříbra. Jsou zde ideální cesty a příjemné prostředí, které znám. Mám zde penzion, kde jsem kluky mohl ubytovat, a pro mě to byla ideální kombinace, protože s sebou mohu mít rodinu. Strávili jsme spolu třídenní tréninkový blok a odjeli velmi kvalitní tréninky.

Je to pro Vás příjemná změna, trénovat s kluky ve skupině? Přeci jen celou dobu koronakrize jste odtrénoval o samotě nebo maximálně se svým kamarádem Mathieu van der Poelem.

Jsem samozřejmě rád, že netrénuji sám. Navíc se mi líbí, že můžu jezdit s mladými nadějnými cyklisty. Když něco potřebují, můžou se zeptat, mohu jim poradit a myslím si, že to je úžasná synergie. Více se poznáme, a abych řekl pravdu, tak bohužel nemám takový přehled o mladých talentovaných klucích, a to mě docela mrzí. Proto chci alespoň nějak pomoci, strávit pár hodin spolu na kole, být s nimi v intenzivním kontaktu.

Stydí se kluci před Vámi?

Nestydí, jsou celkem v klidu. Jsou takoví tišší, dokonce jsem jim říkal ve středu při výjezdu, že je ve skupině nějaké podezřelé ticho.

Mimochodem, penzion ve Stříbře, to je rodinné stříbro, nebo Vaše kariéra po kariéře?

Já ze Stříbra pocházím a hledal jsem dlouhodobě ke koupi byt, kde bychom s rodinou byli, když přijedeme. Pak se naskytla příležitost koupit celý penzion, viděl jsem to jako investici, ale i moje zázemí. Celý jsme ho zrenovovali a je v něm zaměstnaná maminka se sestrou, je to naše rodinná záležitost. To mě moc těší.

Jak hodnotíte zázemí a servis, který tým Topforex Lapierre závodníkům poskytuje? Je to v současnosti nutný standard, nebo si toho mají vážit, protože to není pravidlem?

V Čechách tolik dobrých a správně nastavených týmů není, v Topforexu je to výjimečné. Klukům nic nechybí a jsou skvěle zabezpečení. Největší přehled mám o týmech z Belgie, tam je takových stájí více. Ale to už je jiná kultura, myslím si, že v Česku do toho také časem dorosteme. Vše je o sponzorech. Byznys model kolem cyklistiky ještě není stále ideální, závisí na nadšencích, kteří do sportu chtějí dávat své finance. Návratnost je velmi pomalá.

Bez diváků by byl pro mě závod tréninkem  

Jak těžké bylo se mentálně vyrovnat se zrušením závodů, když jste sám deklaroval, že jste v životni formě?

Nehroutil jsem se, ale bylo těžké pro mě pochopit, že najednou z ničeho nic nemůžeme závodit. Nevěděli jsme, kdy začneme, jestli budeme moci jezdit. Do toho jsem si uvědomil, že se nedostanu za rodiči, ani do mého třetího domova na Mallorce. Nakonec mě uklidnilo, že jsem mohl alespoň normálně trénovat.

Řeší se vlastně mentální příprava ve špičkových týmech, nebo je to ještě trošku upozaděný servis a člověk se musí s problémy vyrovnat sám?

V mém týmu máme psychologa, který nám je denně k dispozici, a já mám i svého osobního. Už je to spíš můj kamarád, který se mi věnuje od doby, kdy jsem ještě jezdil cyklokros. Ten mi hodně pomáhá, ale spíše řešíme přípravu na závody, nebo když mám nějaké problémy.

Co mentální hygiena, umíte se od cyklistiky odstřihnout? Profesor Vladimír Beneš, přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky, sbírá brouky, Lukáš Krpálek se věnuje kutilství, někdo zase vaří…  Je něco, co Vás kromě času s rodinou rozptýlí?

Já mám hyperaktivního syna. Dnes (pozn.: 26. června) mu je pět let. Když se vrátím z tréninku, on samozřejmě nepozná, jestli jsem ujel 50 nebo 250 km a že jsem unavený a ani bych ho nikdy tímto argumentem neodbyl. Takže mě čeká druhá fáze, kdy jdeme běhat, skákat, jezdit na kole. Jsme spolu, dokud neusne. Večer se ještě věnuji záležitostem týkajícím se mého penzionu a půjčovny kol na Mallorce. A v 7 ráno mě zase budí můj malý biologický budíček, že je čas jít si hrát. Na hobby tak není vůbec prostor.

Virtuální závody po dobu pandemie nahradily klasické závody, budou se těšit popularitě dlouhodobě, nebo to byla taková z nouze ctnost?

Já doufám v to, že se k tomu nebudeme vracet. Samozřejmě virtuální vyjížďky mají své kouzlo, organizovaly se social onlines, kdy se k virtuální vyjížďce můžou připojit i fanoušci a chatovat si se závodníkem, takže to byla poutavá alternativa. Ale upřímně, já velmi nerad jezdím na trenažeru, je to pro mě takové zlo. To raději vyjedu do deště.

Jakou roli hrají vlastně v cyklistice diváci? Z velkých závodů se zdá, že je pro ně cyklistika skoro náboženství. Jak se vůbec stavíte k publiku během závodů vy, znervózňují Vás, nevnímáte je, nebo je naopak potřebujete, aby Vás vybičovali?

Já mám diváky rád, nedokážu si představit, že bych závody jako Paris-Roubaix nebo Kolem Flander jel bez diváků, to by bylo smutné. Cítil bych se jako na tréninku. Dodávají závodům neskutečnou atmosféru. Jako závodníka mě nakopnou, dodají mi motivaci a ženou mě k maximálnímu výkonu.

Jaké jsou Vaše plány pro nadcházející měsíce?

Měl bych začínat v Itálii mými oblíbenými závody Strade Bianche a Milán – San Remo. Nebude to po tak dlouhé pauze vůbec jednoduché. Ale ještě jsem si to v hlavě nezafixoval napevno, nikdo stoprocentně neví, jak to bude vypadat a nechci znovu zažít ten pocit zklamání, kdy nám všechno vzali a všechny plány popadaly jako domeček z karet. Trošku jsem se mentálně přenastavil, takže teď to beru tak, že je leden a trénuji na březen, kdy začínají závody standardně.

Každá disciplína závodníka něčím obohatí  

Jakub Ťoupalík v současnosti kombinuje cyklokros a silniční cyklistiku, vy jste byl v totožné pozici. Je to dlouhodobě udržitelné v době, kdy jsou všechna sportovní odvětví vysoce vyprofilovaná?

Já jsem si myslel, že to nikdy kombinovat nepůjde a že silniční cyklistika je moc náročná. Mathieu van der Poel a Wout van Aert ale dokazují, že to skloubit jde. S Mathiem jsem poslední tři měsíce v Belgii trénoval a on má oproti mně výhodu, že si může sestavit svůj program. V mém týmu tuto možnost nemám, protože mě potřebují od ledna do konce října na závodech. Nemám pozici na to jim oznámit, že se od srpna připravuji na cyklokros, to bych pro ně ztratil ihned hodnotu.

Co jste byl za typ závodníka, když Vám bylo stejně jako chlapcům z Topforex Lapierre? Neviděl jste, neslyšel jste, cyklistika byla Vaše vášeň, anebo jste byl talentovaný, ale nonšalantní mladík, který potřeboval od trenérů popohánět, aby si uvědomil, kde je jeho místo?

Já byl již od 20 let v Belgii a jezdil jsem jako hlavní disciplínu cyklokros, na který jsem se celé léto připravoval. Nikdy jsem nepotřeboval nikoho, aby mě do tréninku nutil. Jediné, co jsem potřeboval, byl jasný plán. Ten jsem si vytvořil sám a vyvinul jsem si i tlak sám na sebe, což trvá vlastně do teď. Vždycky jsem chtěl být lepší než tu předešlou sezonu. Vlastně neustále hledám aspekty, ve kterých se můžu zlepšovat. Myslím, že tento povahový rys mi pomáhá v tom, že nepřešlapuji na místě, ale ještě stále se výkonnostně posouvám.

Myslíte, že byste byl lepší, kdybyste se od mala soustředil jen na silniční cyklistiku? Co vás vedlo ke změně, zvlášť když se Vám extrémně dařilo? Z BMX na cyklokros a pak na silnici?

To si nemyslím, každá disciplína mě něčím obohatila a každému závodníkovi bych tento model doporučil. Rozhodně jsem na začátku kariéry nepředpokládal, že budu mít tolik úspěchů v cyklokrosu, i když jsem se o to pochopitelně snažil. Zkusil jsem biky, jezdil jsem na dráze, na silnici. Možná bych v něčem byl lepší, ale i horší. Každá disciplína má něco do sebe. Pořád je to cyklistika, rozhodující je síla a explozivita. Tak mi to vyhovovalo a disciplíny do sebe navzájem zapadaly.

Jak vás brali ze začátku v pelotonu, když jste přišel do uzavřené skupiny jako hvězdný cyklokrosař. Jako nového konkurenta, nebo je to jen nějaký Štybarův rozmar?

Ze začátku mě rozhodně brali jako cyklokrosaře, ale pomohlo mi, že jsem v mé premiérové sezoně bojoval o vítězství v závodě Paříž – Roubaix, a od toho okamžiku mě začali brát jinak.

Je v současnosti v pelotonu někdo, z koho máte ještě stále respekt, na koho byste si podvědomě nedovolil, nemyslím sportovně, ale jsou jezdci, kteří mají za léta závodění auru nedotknutelnosti.

To už trošku vymizelo, mentalita se už hodně změnila. Osobnost jako bývali Armstrong, Cipollini, kteří budili respekt, v pelotonu už není, možná Peter Sagan. Já respektuji každého závodníka a určitě bych mu nedal loket, pokud ho nedá on mně. Ale všeobecně jsem názoru, že respekt mizí a je to dané tím, že každý chce uspět.

Jaká je Vaše nejoblíbenější země, kde se Vám nejlépe jezdi? Nebo nemáte vůbec šanci během závodu de facto pochopit, kde se nacházíte?

V našem týmu se často nestává, že bychom mohli vypnout. Většinou máme v každé etapě kandidáty na vítěze, máme do každého závodu úkol. Ale já osobně mám rád jednodenní závody tou atmosférou a náročností.

Který moment z Vaší kariéry považujete za nejintenzivnější?

Jednoznačně vítězství na mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře. To bylo pro mě neskutečně dojemné. Dlouho jsem se na ten závod připravoval, jel jsem doma před českým publikem a celou mou rodinou. A vnímám ho jako můj vstup do velké cyklistiky.

To musela být determinace, v začátku závodu jste měl defekt ….

Abych se přiznal, já jsem si přál, aby se mi něco stalo hned na začátku závodu. Měl jsem strach, že se mi něco stane, celou přípravu. A když jsem píchnul, měl jsem již nějaký náskok, tak jsem si oddechl, že už se to špatné stalo a můžu začít konečně bezstarostně závodit. 

Pro mladé kluky je v současnosti mnohem lehčí se dostat na vrchol  

Stává se v cyklistice často, že někdo výsledkově rychle vyletí nahoru, myslím teď cyklisty ve věku chlapců z Topforex Lapierre. Nebo je spíš pořád dodržena ta praxe, že si musíte jednotlivé etapy vývoje k vrcholové cyklistice odpracovat?

Teď se to stává daleko častěji, protože dříve mladí nedostávali dostatečný prostor v pelotonu. Momentálně nastupuje dravé mládí, chlapci jsou nabuzení, silní. Díky juniorským týmům a týmům do 23 let trénují jako profesionálové, a proto mají obrovský náskok. Před dvaceti lety závodníci potřebovali i pár let, než si zvykli na to profesionální tempo. Znalosti jsou v současnosti mnohem dál, pro mladé kluky je daleko jednodušší dostat se na vrchol.

Cyklistika se zvenku jeví, že je o velmi přísné disciplíně. Co cyklisté a životospráva? Ve volejbale se chodí na pivo, ragbisti pro teambuildingy vymysleli dokonce speciální výraz třetí poločas, jak to mají cyklisté? Je tam prostor si vyčistit hlavu, nebo by se to na výkonnosti ihned projevilo?

Já nevidím nic špatného na jednom pivě. Podle mě si to každý musí určit sám. Ale je pravda, že cyklistika je vytrvalostní sport a neumím si představit po nějakém významném ponocování vyjet na tvrdý trénink. I mladí jezdci si to uvědomují, to pozoruji ve svém týmu. V zimě máme volnější režim, ale jakmile začnou závody, tělo potřebuje regeneraci a tomu vše podřizujeme.

Co byste jako jednu věc z toho, co teď víte, poradil svému dvacetiletému já?

Když mi bylo dvacet, snažil jsem se hledat složitosti. Poslouchal jsem, kdo jak trénuje, co kdo jak dělá. Teď jsem s věkem zjistil, že to je velmi jednoduché a logické. A to je to, co bych chtěl vědět před patnácti lety. Druhá věc je mít štěstí na správné lidi.  

 

 

 

 



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste