„Znamená to pro mě všechno,“ řekl nedlouho po dojezdu do televizní kamery. „Byl to můj cíl už od roku 2018, kdy jsem ten závod jel poprvé. Tehdy jsem přišel o svého týmového kolegu Michaela Goolaertse. Od té doby bylo mým cílem vždy ukázat prstem k nebi.“
„Měl jsem tu tolikrát smůlu, i dnes. Ale jsem rád, že se to konečně podařilo.“
V cíli nedokázal udržet slzy. „Toto vítězství je pro Michaela. Pro jeho rodinu, jeho rodiče Stafa a Marianne a jeho bratra Kristofa. A pro všechny mé spolujezdce z předchozího týmu,“ říká jeden z nejlepších cyklistů poslední dekády.
Tentokrát Van Aerta nemohla zastavit ani smůla
Mnozí už pochybovali, že se mu to ještě někdy podaří. V nejlepší formě byl už před čtyřmi lety, před šesti lety vyhrál svou jedinou monumentální klasiku Milán-Sanremo. Pády, zranění a zdravotní problémy mu komplikovaly kariéru. Smůlu měl i tentokrát, dvakrát musel měnit kolo a deset kilometrů se dotahoval na čelo závodu.
„Po druhém defektu jsem si myslel, že můj závod skončil. Měl jsem potíže se vrátit, protože trvalo dlouho, než jsme se znovu dostali dopředu. To byl nejtěžší moment závodu. Měl jsem v plánu zaútočit a snažil jsem se to otočit. Tak jsem se dostal s Tadejem do čela. To byla ideální situace,“ vrací se k útoku před sektorem číslo 12.
Tam se závod rozdělil definitivně, s Van Aertem zůstal jen Tadej Pogačar a na velodrom dojeli společně. „Není hezčího způsobu, jak vyhrát, než dojet do cíle s mistrem světa. Porazit ho teď ve sprintu je pro mě něco velmi výjimečného,“ složil poklonu slovinskému cyklistovi.
„Když jsme dojeli na velodrom, držel jsem se svého plánu. Ve svých snech jsem ten sprint už tolikrát absolvoval… Věděl jsem přesně, co mám dělat. Nejtěžší bylo prostě se na velodrom dostat. Často jsem jel na hranici svých sil, abych se udržel v Tadejově háku. Ale stálo to za to,“ usmívá se jednatřicetiletý cyklista.
V cíli na něj čekala manželka a obě děti. „To pro mě znamená všechno. Musím dávat pozor, abych nepoužíval příliš velká slova, ale tohle je vrchol mého života. Lidé, kteří mi jsou nablízku, vědí, jak často jsem se musel zvedat. Je to dost emotivní,“ dodal.
