Cesta na jih, 13. den - Oblast Veneto - Hanibal již překročil Alpy aneb "těch tisíc mil.."

18.09.2020 | Jan Novotný, https://honzatraveller.blogspot.com/

Cesta na jih, 13. den - Oblast Veneto - Hanibal již překročil Alpy aneb

I přes to, že v noci zpočátku pršelo, jsem se vyspal dobře, již tradičně mě probudí rozbřesk někdy kolem šesté, ale pak si ještě chvilku zdřímnu. Celkově vzato jsem si proces, kdy usínám a kdy se probouzím, během cesty nesmírně zharmonizoval.

94 km / 5 h 32 min / 17 km/h / celkem 1052 km

Rychle se balím, abych mohl vyrazit do některého blízkého hotelu na snídani a pro jistotu tam i volám. Opravdu špatnou angličtinou se dozvídám, že snídaně by měli mít, ale jistý si tím nejsem, zvednul to nějaký mladý klučina. Jedu tedy do nějakého Sport hotelu, který působí hodně vybydleně. Za barem se krčí mladí brigádníci, snídani sice mají, ale pouze croissanty a k tomu kafe. To se mně, kdo očekával švédské stoly anebo alespoň vajíčka, špatně poslouchá. Otočím se, že pojedu pryč, ale nakonec si to rozmyslím a „snídani“ si tu přeci jenom dávám, protože se potřebuju nabít a napsat deník, takže rezignuju na dobrou krmi.

Ve finále se z osazenstva baru stávají příjemní a starostliví hostitelé, jelikož dovnitř vchází žena s dítětem, s níž se dávám do hovoru a jelikož sama s manželem hodně cestují na kolech, tak se živě zajímají odkud a kam jedu. Vidím, že mluví skvěle anglicky, tak se dostáváme i k tématu korony a jak to tady vlastně zvládali: „My máme dům se zahradou, takže pro nás ten zákaz vycházení nebyl až zas tak hrozný jako pro lidi z měst.“ Ale smějí se a vypadá to, že tady na to nikdo už ani moc vzpomínat nechce. Strašně fajn lidi, mrzí je, že píšu blog v češtině, rádi by si ho přečetli. Dostávám od nich dárek na cestu v podobě pečiva, které mi koupili, to je fakt milé, hezké, docela mě to i dojalo.

V malém krámku doplním pečivo, kupuji si alpské máslíčko, to já tuze rád a vyrážím. Celý den jedu směrem na jih hlubokým kaňonem řeky Piave. Někdy je to krásná cesta, určitě ty výhledy na majestátní Dolomity, jsou překrásné, jindy je cyklostezka svedena přímo na hnusnou hlavní silnici, takže se to snažím přetrpět a když to jenom trochu jde, okamžitě přejíždím na nějakou alternativní souběžnou cestu. Jsem překvapen množstvím opuštěných starých kamenných historických domů podél cesty. Jsou jich snad stovky, všechny mají zavřené dřevěné okenice a zabedněné dveře. Nevím, proč to tak je, ale určitě se na to zeptám. Každopádně to na mě působí dosti depresivně, jakoby člověk projížděl nějakou vyloučenou lokalitou, každopádně ty domy vypadají být opuštěné už dlouho, takže usuzuji, že to patrně s koronavirem mít žádnou bezprostřední souvislost nebude. Na druhou stranu je možné podél cesty vidět i celou řadu opuštěných obchodů, zavřených restaurací, a tady už si tak jistý nejsem.

Odpoledne zastavuju ve městečku Langarone, ale mám problém najít normální restauraci. Jediné, co je otevřené, jsou buď cukrárny anebo bary, jenomže já se chci dobře najíst. Takže ten příběh z hotelu ráno se opakuje, je problém najít restošku s kuchyní, kde by se vařilo. Nakonec stejně skončím v jednom z těch barů, kde mají výběr - houska s něčím, panini nebo rozpečená bageta. Uf, to si můžu koupit v sámošce a dát si to támhle v parku. Záměrně si už nic dalšího neobjednávám a doufám, že alespoň k večeru narazím na nějakou dobrou restošku, kde bych si mohl dát třeba dobrou italskou pastu, narazím.

Celý podvečer jedu obrovským majestátním údolím s mohutnými horami po obou stranách, ale má to tady naprosto jiný ráz než nahoře u hranic s Rakouskem nebo v Rakousku vůbec. Musím říct, že se tady cítím nějak divně, nevím, jestli je to únavou, nebo těmi opuštěnými domy, mnohdy značně zanedbanou zástavbou, celé to na mě působí, že se tady nějak necítím dobře, zkrátka to tu na mě padá, což je zvláštní, protože naposledy jsem se tak cítil, když jsem opouštěl Česko. Vlastně se mi ani nechtělo opustit rodnou pec.

Na předměstí menšího města Vittorio Veneto, se potřebuju někde najíst, nacházím zde otevřenou restauraci Trattoria Via Caprera. Před vstupem mě vítá starý pán, který tu zároveň obsluhuje, jeho ještě starší kolega mu k tomu sekunduje. Oba jsou neobyčejně přátelští, doporučují mi místní těstoviny jako špagety, ale silnější, pod názvem „Bigoi“ dohromady zamíchané s ragú. Je to skvělé a jednoduché. Bohužel se tu nesmím příliš rozsedět, protože mě čeká ještě 5 kilometrů do kopce k místnímu kempu u jezera. S vyplazeným jazykem tam přijíždím už skoro za tmy, rozhodím stan, jdu si dát ledovou sprchu a spát.

Pokračování příště.

12. díl



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste