84 km / 2 h 36 min / 14 km/h / celkem 1287 km

Mám vyhlídnutý jeden kemp jménem Adriatico, přijíždím k němu ale až snad v deset v noci, nicméně obsluha je velmi přátelská a vždycky, když vyslovím Praha, všichni Italové tak nějak pookřejí, alespoň mám ten pocit. Když ještě přihodím, že jsem přijel až sem na kole z Prahy, velmi se zajímají. Bohužel je sobota a to prý v Itálii nejvíce žije a chodí se za písničkou. Tento kemp snad nelze ani označit slovem kemp, to je spíš fesťák u moře. Všichni tady mají nějakou hudbu buď puštěnou anebo sami zpívají. Je mi to strašně sympatický, jak to tady jede, ale začínám mít obavy, jestli vůbec dnes v noci zamhouřím oči.

Abych se trochu uvolnil, zamířím do centra na super těstoviny se špekem a artyčoky, poté mám opravdu zvláštní melancholickou náladu. Měl bych si jít spíš lehnout, vzhledem k únavě, ale je mi tak fajn, že se jen tak projíždím na kole bez světla jako všichni tady horkými letními ulicemi a pozoruju cvrkot kolem sebe. Je to paráda zase vidět jih s tím, co pro mě znamená nejvíc, tedy horké letní noci, kdy se člověk může jen tak bezcílně prohánět v tílku a šortkách na kole neznámým městem čistě nazdařbůh a jenom koukat, co na mě vykoukne za rohem. Občas se takhle připletu do gangu místních kluků na kolech, a tak závodíme, kdo bude rychlejší, paráda. Po půlnoci ovšem zvítězí únava a jdu si lehnout. Mezitím se v kempu trochu zvolnilo tempo písničkářů, nicméně já jsem tak unavený, že usínám takřka okamžitě. Tak to ke včerejšímu večeru, chtěl jsem si to zaznamenat, protože to byl zvláštně krásný, melancholický večer, úžasná tečka za nabitým dnem, který by opravdu vydal na týden v normálně plynoucím čase.

Ráno si jdu dát v první řadě ledovou sprchu, protože už kolem osmé začíná být ve stanu pěkné vedro. Jak byl včerejší den fantastický po všech stránkách, tak je dnešní den nudný. Celou dobu jedu rovinatými úseky podél pobřeží mezi benátskou lagunou a městem Ravenna. Myslel jsem, že to nikdy nezažiju, ať se nikdo neurazí, ale opravdu nemám tenhle typ velkokapacitních mega hyper pláží rád, které se prostírají v této části Itálie. Já jsem to nevěděl, teď jsem tu poprvé, takže to teprve zjišťuju. Mám pocit, že tady je špatně z mého pohledu snad úplně všechno. Pláž je pro mě místo uvolnění, pohody, kdy člověk nemusí nic řešit. Hned první věc, když si na ní jdu sníst snídani, na mě začne nějaký místní debílek řvát, že s kolem tam nemůžu. Když pak se jdu na jinou pláž stejného typu, ovšem o osmdesát kilometrů dál večer v kempu smočit po celodenní šichtě a vedru, opět ke mně přiletí nějaký jiný iniciativní blbec, že tady nemůžu ležet, že musím o deset metrů dál. Žádné zátočinky, žádné kopečky, všechno stejné jako když střelí, deset kilometrů vyskládané slunečníky jedním směrem, a to samé druhým, fakt hrůza. A  začínám se obávat, že jiné to nebude ani o stovky kilometrů dál, což asi nedám, vážně se mi to nelíbí a necítím se na těchhle mega turistických výkrmnách dobře, takže tomu budu muset upravit i následující trať kudy chci jet.

Aby toho nebylo málo, v kempu zažívám menší šok, když za místo pro jednomístný stan, po mě tady chtějí 27 euro, což nechápu, v Rakousku jsem platil sotva polovinu a kvalita služeb je tu daleko horší. Když mě tedy poučí místní beach guy o tom, kde můžu na pláži ležet a kde ne (přestože mi bylo řečeno, že ta pláž patří ke kempu, nevadí), tak se ozve z jakéhosi amplionu „Pan Novotný ať se okamžitě dostaví na recepci“. Do prdele co se to kurva zase děje? Já si fakt nevydechnu ani na okamžik. Jedu na recepci, která je přes celý kemp vzdálená asi kilometr a tam mi paní podává cosi a povídá: „Je to váš mobil?“ Já na to souhlasně pokývnu, načež mě poučí: „To si tady nemůžete nechávat jen tak nabíjet v umývárně, tady se krade, to by vám mohl někdo vzít.“ No paráda, snažím se jí vysvětlit, že je to jediný způsob, jak se můžu nabít, když jsem celý den na kole a nemám powerbanku, ale to asi nemá smysl. Už si připadám, jako prázdninový inspektor na Nově, kvalitu kempů na těchto stránkách tedy primárně popisovat fakt nechci, ale když je něco fakt blbě a nasere mě to, tak si alespoň trochu ulevím, když se o to podělím.

Pokračování příště.

15. díl