Markéta Hájková: „Strade Bianche bylo velké utrpení. Ale nevzdala jsem.“

03.08.2020 | Jiří Vlasák, foto: Bepink

Markéta Hájková: „Strade Bianche bylo velké utrpení. Ale nevzdala jsem.“

Markéta Hájková, dvacetiletá česká cyklistka jezdící v současné době v italském týmu Bepink, má za sebou první závody po restartované sezóně. Její umístění známe ze statistik. Jenže statistika je jedna věc, a reálný příběh, který se za čísly skrývá, věc druhá. Jak tedy Markéta prožila tři závody v Baskicku a italské Strade Bianche a jaký je její hlavní srpnový cíl? Abychom se dozvěděli odpovědi na tyto a další otázky, zavolali jsme jí do jejího italského týmového apartmánu, kde teď tráví tréninkový čas.

Markéto, když jsme spolu mluvili naposledy ještě v zimě po závodech v Austrálii, tak jsi měla za sebou docela těžký pád. Jak ses z toho dostala? Má to nějaké dlouhodobější následky?

Zůstaly mi samozřejmě jizvy. Možná mě to poznamenalo trošku psychicky, že při pohybu v balíku jsem obezřetnější, ve sjezdech možná mám trošku větší strach, ale předpokládám, že to přejde. Čím víc závodů teď odjedu, tak se do toho zase dostanu a všechno bude v pořádku jako dřív.

Na trénink pád vliv neměl?

Naopak. V době závodní pauzy jsem trénovala snad víc, než by tomu bylo za normálního stavu. Takže jsem se do závodů vrátila určitě v lepší formě, než jsem měla na jaře.

Jenže vnější pozorovatel to z tvých výsledků v Baskicku a potom na Strade Bianche nemohl poznat. Výsledkově vypadala Austrálie lépe.

Je nutno si uvědomit, že porovnáváme dvě dost rozdílné situace. V Austrálii začínala sezóna, všechny se teprve rozjížděly, většina nebyla v top formě a i konkurence nebyla v Austrálii ta nejvyšší možná. Teď v Baskicku a potom na Strade Bianche měly všechny natrénováno, byly ve výborné kondici, na závody se hrozně těšily a konkurence už nemohla být větší.

Pojďme se podívat detailněji na tři jednorázové závody v Baskicku. První jsi nedokončila, druhý na 59. a třetí na 49. místě. To jsou suchá čísla. Jak jsi tyhle závody prožila a jak je hodnotíš ty sama?

První závod byl hodně kopcovitý. Mě v jeho průběhu postihly takové křeče do nohou, že jsem musela zastavit, a nakonec jsem byla ráda, že jsem se vůbec dostala do cíle. Ovšem po limitu. Možná jsem v obrovském vedru podcenila pití nebo jídlo. Byl to první závod po dlouhé době a asi je nutno si zase zažít, případně obnovit stereotypy nutné ke zvládnutí náročných závodů.

V druhém závodě už to bylo tedy lepší.

Druhý byl zvlněný s prudkými stojkami. Celkově mi to moc - spíše takticky a technicky - nesedlo. Hodně foukalo, dělilo se to na větru, nejela jsem dobře pozičně. Opět možná menší vyježděnost. Nakonec jsem dorazila ve větší skupině s velkou ztrátou na Annemiek (pozn.: Van Vleuten). Ale cítila jsem se už lépe než v prvním závodě.

Ve třetím závodě tedy progres pokračoval?

Jelo se mi skvěle! Cítila jsem opravdu dobré nohy. Měla jsem týmové úkoly: nastupovat do úniků, chytat nástupy, prostě abychom byly jako tým vidět. Jsme přeci jen menší tým a tohle je pro nás také důležité. A mně se to dařilo.

Dokonce jsi získala nějaké body na prémii.

Jenže to nebyl záměr. Přišlo to jakoby mimoděk, když jsem opět chytala jeden nástup, tak jsem přitom protnula pásku prémie na bodovaném místě. Závěr závodu pak byl dvakrát přes těžší kopec a to už jsem po předešlém průběhu neměla síly zůstat vepředu.

Čím sis zasloužila nominaci na španělské závody a hlavně na Strade Bianche?

Tak to úplně nevím. Souvisí to nejspíš s kondicí, myšlením, snad i zkušenostmi. Je nás v týmu hodně mladých holek, v každém závodě se snažíme učit závodit, učit spolupracovat. A co se týče Strade Bianche, tak kdyby to ve Španělsku bylo z mé strany špatné, nejspíš by mě nenominovali. Navíc asi vzali v úvahu i to, že jsem jela závod už vloni a že jsem už trošku věděla, do čeho jdu.

Strade Bianche vnímám jako velký svátek cyklistiky. Bylo zvláštní vidět tak málo diváků v cílovém stoupání a cílovém prostoru.

V Sieně jich bylo míň než loni. Ale na trati, ve stoupáních jsem jich vnímala docela dost. A hodně to pomáhalo.

Dojela jsi, ovšem po limitu. Pro běžného diváka rozpaky. Jenže za tím může být příběh, který dá jiný obraz. Jak to tedy bylo?

Pro mě to nebyl zrovna bezproblémový zážitek. První prašný sektor i přes počáteční velkou nervozitu v balíku jsme přejely v pohodě. Jenže hned ve druhém měla holčina přede mnou defekt, šáhla na brzdy, já se nestačila vyhnout a byla jsem na zemi. Bylo to skoro na stejném místě jako loni, kdy jsem taky spadla a potom vzdala. Tentokrát jsem si řekla, že to nezabalím. Povzbudilo mě i to, že kromě lehce ohnuté páky bylo kolo v pořádku. Tak jsem to rozjela a dostala se do hodně dobrého tempa. Dlouho jsem jela v koloně a měla balík pořád na dohled. Dokonce po čtvrtém sektoru se mi podařilo vrátit se zpět do hlavní skupiny, z čehož jsem byla sama mile překvapená.

Rozhodující kilometry tě ale teprve čekaly.

Na pátém, nejdelším sektoru, který byl hodně do kopce, jsem se ocitla ve skupině, která odpadla. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Přibližně 50 kilometrů před cílem mě postihly takové křeče do břicha, jaké jsem ještě nezažila. Vůbec netuším, co mohlo být příčinou. Jestli jsem něco snědla nebo obrovské horko, nevím. Zbytek závodu se pro mě změnil v jedno velké utrpení. Jela jsem ve skupině, která nakonec do cíle dojela, ale po limitu. Asi 5 kilometrů před cílem jsem vystoupila i z této skupiny a silou vůle dojela na náměstí v Sieně. Byla jsem šťastná, že to mám za sebou, že můžu slézt z kola, a hrozně dlouho jsem pak ležela za cílem, abych se trošku zmátořila.

Mimochodem, kolik toho v takovém závodě vypiješ?

Při tomhle závodě to bylo minimálně osm bidonů.

Teď tě čeká další srpnový program, který nejspíš bude vrcholit na mistrovství republiky.

7. srpna pojedu časovku, taky proto, abych si zvykla na kozu, doladili jsme posed atd. 15. srpna mám jet závod ve Francii (pozn.: La Périgord Ladies 1.2) a 18. srpna možná Giro dell´Emilia. Nejsem si ale jistá, že tuhle italskou klasiku pojedu, protože už trošku termínově koliduje s přesunem do Čech na republikový šampionát.

Vypadá to, že tvému týmu na výsledcích z mistrovství republiky docela záleží.

Záleží a hodně. Veškerou přípravu teď směřujeme právě k Mistrovství České republiky. Krom toho tenhle vrcholný domácí závod je rozhodující pro nominaci na mistrovství Evropy a světa a na tom mému týmu také hodně záleží.

Zaměříš se na časovku, hromadný závod nebo oboje?

To se teprve uvidí. Trať znám jen teoreticky. Myslím, že podrobně o ní psal váš web. Časovka prý bude dost rovinatá, hromaďák zase kopcovitý. Všechno se teprve ukáže. Já bych ráda jela oboje a oboje na výsledek.

Trať je pro holky docela profilem náročná, budou asi rozhodovat schopnosti dobře přejet kopce. Jak si věříš?

Nedávno jsme s týmem strávili čtrnáct dnů v Livignu na vysokohorském soustředění a mně se teď v kopcích jezdí až překvapivě hodně dobře.

Znamená to, že jsi i shodila nějaká kila?

A docela dost. Odhadem 5 kilo a možná i víc.

Tak to je úžasné. Budeme se tedy těšit na to, jak budeš při mistráku dělat závod zajímavý. A samozřejmě přejeme, ať ti všechno vyjde podle tvých představ.



Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


Scott
Poměrně alibistické řeči. A během závodu se přechlastala (díky mysli) proto ty křeče. Chtělo by to pořádnýho trenéra a psychologa.
04.08.2020 7:19:00