Průběh závodu významnou měrou ovlivnila úvodní časovka týmů. V ní cyklisté EF porazili své největší soupeře z týmu Ineos rozdílem třídy, když jim na necelých 17 km nadělili 0:46 min. Na vítězství se podíleli američtí tempaři Van Garderen a Craddock a ti v průběhu dalších etap vykonávali potřebnou černou práci ve prospěch určených lídrů. Byli jimi především Sergio Higuita a Daniel Martínez. Třetím do party výborných vrchařů pak byl Ekvádorec Jonathan Caisedo.

Po dlouhé rekonvalescenci z následků těžkého pádu se tady vracel do závodů Rigoberto Urán, mimořádně populární postava v rodné Kolumbii a závodník se značnými zkušenostmi z největších světových závodů. Vždyť má na kontě 18 Grand Tours, na nichž dokázal být ve třech případech druhý. A přítomnost takové persony byla pro ambiciózní mladíky velmi důležitá.

Familiárně nazývaný Rigo dal hned v první etapě najevo, že tentokrát nebude usilovat o úspěch v celkovém pořadí jednotlivců, když pro tým odvedl díl práce, pak odstoupil a do cíle nabral ztrátu přesahující 3 minuty. Ale to, že tu nebyl jen symbolicky do počtu a že jeho výkonnost má stoupající tendenci, dokázal v poslední etapě, kdy se v dlouhém závěrečném stoupání pohyboval ve skupině největších favoritů až do mety 3 km před cílem, přičemž ho bylo možno pozorovat, jak v jeden moment najel před vysoké tempo udávajícího Carapaze a dal mu tak minimálně psychologicky najevo, že i kdyby se přetrhnul, tentokrát jeho úsilí na mimořádně silný tým EF Pro Cycling prostě stačit nebude.

Rigo Urán

Cyklisté EF se na cílové pásce týmové časovky rozhodli nechat obléknout do dresu vedoucího závodníka nejslabšího z nich Jonathana Caiseda. Z taktického hlediska nikoli podstatný, ale užitečný počin. Tým EF tu neměl žádné jiné ambice, než celkové vítězství v soutěži jednotlivců. Sprinterské koncovky je vůbec nezajímaly a neměli na to ani lidi. Proto v centru jejich pozornosti byly hlavně dvě etapy. Jednak 4., které před samotnou stoupavou cílovou pasáží předcházel zhruba 3 km kopec. A především pak etapa 6., poslední, jejíž cíl se nacházel na vrcholu více jak 8 km náročného stoupání.

Jonathan Caisedo

Právě v těchto etapách cyklisté EF Pro Cycling potvrdili svou dominanci, kterou započali, a tím si vytvořili značnou výhodu do celého závodu, v úvodní týmové časovce. Čtvrtou etapu ovládl Sergio Higuita, přičemž s minimální ztrátou dorazil Martínez i Caisedo. Šestou naopak vyhrál Martínez před Higuitou a Caisedo příliš neztratil. Výsledkem bylo, že cyklisté EF obsadili první tři místa v celkovém pořadí jednotlivců!

Samozřejmě tak ovládli i soutěž týmů s náskokem 7 minut před druhým UAE. 22 letý Higuita získal i dres nejlepšího mladíka před 23 letým Martínezem. Aktivity těchto dvou lídrů je jaksi samovolně vynesly na přední příčky v soutěži vrchařů i v bodovací soutěži, byť o to jim šlo jen okrajově.

Poslední etapa: Martínez před Higuitou

Největším soupeřem EF měl být tým Ineosu. Kolumbijci Bernal a Sebastián Henao a Ekvádorci Carapaz s Narvaezem, měli být rovnocennou konkurencí v kopcích a na práci na rovinách tu byl mladý nováček v týmu Kolumbijec Rivera. Na poslední chvíli nahradil při kolumbijském šampionátu zraněného Kolumbijce Ivána Sosu italský sprinter Basso.

Basso nestačil v týmové časovce a své učinkování ukončil ve třetí etapě. Sebastian Henao nebyl v nejlepším rozpoložení a do poslední etapy ani nenastoupil. A Jonathan Narvaez v kopcích na nejlepší nestačil. Carapaz se plně obětoval pro Bernala, možná i proto, že cítil, že ještě není v top formě. A Bernal na přesilu skvělých borců z EF sám nestačil. Zdá se, že absence Ivána Sosy, který tu loni skončil druhý za vítězným Lópezem (Astana) a jenž na kolumbijském šampionátu, který předcházel o 9 dnů Tour Colombii, spadl v době, kdy byl na čele závodu ve dvojici s Higuitou, významně ovlivnila konkurence schopnost Ineosu vůči EF Pro Cycling. Lze se důvodně domnívat, že jeho přítomnost by minimálně průběh závodu více zdramatizovala. Bernal sice v nejtěžších etapách dojel 2. a 3., ovšem při započítání ztráty z týmové časovky mu to dalo „jen“ na celkové 4. místo. Bez tohoto hendikepu by měl ztrátu na Higuitu stejnou jako Martínez a to pouhých 7 sekund. To jen na dokreslení čisté individuální výkonnosti.

V loňském ročníku tu zanechal významnou stopu tým Deceuninck-Quick Step, a jelikož dorazil také loni 7. Julian Alaphilippe, který tu jel na celkové pořadí, bylo možno se domnívat, že i letos bude mít DQS obdobné ambice. Průběh závodu však tuhle domněnku nepotvrdil. Alaphilippe se aktivně zapojoval do rozjížděcího vlaku pro sprintera Álvara Hodega a pak vědomě načítal drobné ztráty v cíli. Evidentně přijel kvalitně potrénovat ve vysokých nadmořských výškách a soustředil se výhradně na 4. etapu, která mu měla mimořádně vyhovovat. To se sice potvrdilo, ale závěrečný průběh této etapy, kdy všem v posledních dvou kilometrech poodjel Carapaz, přinutil Alaphilippa ztrátu smazat, což mu sebralo tolik energie, že se musel spokojit až s třetí příčkou.

Jediným cílem DQS byla etapová prvenství, o které se měl postarat Kolumbijec Álvaro Hodeg, jemuž ve všech třech případech, které měli sprinteři k dispozici, připravili pozici jak na zlatém podnose jeho týmoví kolegové. Jenže Hodeg neměl dostatečnou výkonnost, aby byl vyrovnaným soupeřem krajanovi Juanu Molanovi v dresu UAE. Stačilo to pouze na dvě 2. a jedno 3. místo. A to není nic, co by v tomto týmu oslavovali.

Sebastian Molano před Álvaro Hodegem

Molano se v závěrech sprinterských etap mohl opřít o jediného muže, excelentního pilota Maxe Richeze. Ostatní čtyři borci UAE tu byli určeni do kopců. A protože si všichni vedli poměrně velmi dobře, skončili na 2. místě v soutěži týmů. Sergio Henao byl klasifikován 10. a jeho mladší kolumbijští kolegové Ardila (20) a Muňoz (23) na 17., resp. 18. místě. Zvláštní kapitolou tu byl Fabio Aru. Tím, že neváhal pracovat i na špici, dával na vědomí, že přijel kvalitně potrénovat, ale tohle trénování mu nakonec stačilo na celkové 12. místo coby druhému nejlepšímu Evropanovi!

Skvěle se na domácí půdě předvedli cyklisté EPM-Scott (Freddy Montaňa 6.) a Colombia Tierra de Atletas - GW Bicicletas (Hernán Agguire 8.), kteří se v soutěži týmů umístili na 3., resp. 4. příčce.

Simon Pellaud

Z jednotlivců v dalších týmech potvrdil výbornou formu z argentinského San Juanu Miguel Eduardo Flórez (Androni-Giocatolli Sidermec), který v kopcovitých etapách dojel na 7. a 4. místě, což mu dalo na 5. příčku celkově. Kdybychom odečetli ztrátu z týmového chronometru, skončil by 4. se ztrátou 0:26 min.! Vypadá to na další klenot v týmu Giani Savia a lze očekávat, že 23 letého Flóreze brzo uvidíme o úroveň výš. Z tohoto týmu na sebe ještě výrazně upozornil Simon Pellaud, který usiloval o dres nejlepšího vrchaře, takže byl skoro v každém úniku, ale nakonec převaha domácích, kteří se na něj zaměřili, mu tuhle poctu překazila. A trochu také Jonathan Restrepo 3., 4. a 5. místem v hromadných dojezdech.

Esteban Chaves, sice 30 letý s obličejem dítěte, svými výkony jak na kolumbijském šampionátu, tak tady, kde skončil v dresu reprezentace Kolumbie 7., dal najevo, že se vrací na bývalou úroveň a že se o něj bude moci jeho mateřský Mitchelton-Scott zase silně opřít společně s bratry Yatesovými na Grand Tours.

Esteban Chaves

Óscar Sevilla z kolumbijského Medellinu už tolik jako na San Juanu vidět nebyl. Jednak ztratil už v týmové časovce a v konkurenci, která tu panovala, to byl téměř nepřekonatelný hendikep. Zkusil to tedy v dlouhém úniku, ale ani to mu nevyšlo. 14. místo v poslední etapě ho posunulo na konečnou solidní 16. pozici jako nejlépe postaveného z týmu. Modré dresy Medellinu ale v průběhu etap vidět byly. V poslední etapě to byl Robinson Chalapud, kdo setrvával s nejlepšími až téměř do samého závěru. A Fabio Duarte aktivitou ve vícero etapách získal dres nejlepšího vrchaře.

Pro domácí dle původu a pro nás Evropany výsledkem zapůsobil exoticky norský cyklista v letos nově v kategorii ProTour norském týmu Uno-X Torstein Traeen, který v nejtěžších etapách dojel obklopen domácími cyklisty na 5. a 11. místě, což mu zajistilo celkové 9. místo jako nejlepšímu Evropanovi. Šokující výsledek především proto, že tento 24 letý Nor dosud nezískal jedinou výhru v UCI závodech a jehož dosud nejlepším výsledkem bylo 2. místo v etapovém závodu čtvrté nejnižší kategorie Kolem Rhodosu z roku 2018!

V Kolumbii startoval jediný český cyklista, Daniel TUREK. Tým byl mixem cyklistů z World Tour Israel Start-Up Nation a jeho development kontinentálního Israel Academy. Dan tu měl výhradně týmové úkoly a ty si plnil. Na pořadí a odstupu v jeho případě vůbec nezáleželo.

Tým se tu zaměřil hlavně na sprinty. Přivezl si na ně hned tři lidi: Ávilu, McCaba a Einhorna. Jenže v reálu to vypadalo, že v téhle činnosti ještě nemají dostatečnou praxi. V první etapě se přemotivovaný Einhorn navezl do Ávily, a tím mu znemožnil přespurtovat Molana. Sám skončil 3. Od třetí etapy se potýkal s potížemi a 5. už nedokončil. Ávila ve třetí etapě ukázal, že absolutní rychlostí je jeden z mála, kdo tu mohl konkurovat Molanovi, když spurtoval těsně druhý. A v páté etapě začal spurtovat příliš brzo, což si uvědomil, proto zvolnil a pokusil se jít ještě do háku, jenž tím ztratil rychlost a už jen stačil plácnout do zadku McCaba na znamení, že je to a něm. Bylo, ovšem 4. místo.

Do kopců tu byl především Švýcar Matteo Badilatti. V prvním dojezdu na kopec ztratil 21 vteřin, v poslední etapě to bylo výrazně lepší: 12. místo ho posunulo na konečnou velmi solidní 13. příčku coby třetího Evropana hned za Fabiem Aru.

V bílo-modrých dresech Ávila a McCabe

Na Colombii startovalo šest WT týmů. Pět jich zmiňujeme. Šestý Movistar z pohledu dosažených výsledků za zmínku nestojí. Totální propadák včetně zkušených Sepúlvedy i Betancura. Nejlépe dopadl 22 letý Kolumbijec Juan Alba na 24. místě celkového pořadí.

To, že Bernal vyhrál coby první Kolumbijec loni Tour de France, ví nejspíš nejširší veřejnost. A že Ekvádorec Carapaz předtím ovládl Giro d´Italia, ví také hodně lidí. Jména jako Nairo Quintana, Rigoberto Urán, Sergio Henao, Esteban Chaves či Miguel Ángel López se už také hodně proslavila. Vypadá to, že do této společnosti se velmi rychle zařadí další kolumbijské mladé pušky a to s velkou pravděpodobností už v této sezóně. Sergio Higuita a Daniel Martínez jsou nejžhavějšími kandidáty. A za nimi ve frontě Flórez, Ardila, Muňoz nebo třeba Kostaričan Rivera, který se letos skvěle uvedl v kopcích Venezuely a Malajsie.

Sergio Higuita

Kolumbie, Ekvádor, ale i Venezuela či Kostarika jsou země cyklistice stále více zaslíbené a tihle borci z vysokých nadmořských výšek, z chudého prostředí a často malého vzrůstu se budou v následujících letech stále výrazněji prosazovat na největších světových etapových závodech včetně Grand Tours.