Věhlas podniku trvá v Česku už z éry komunismu, neboť pouze právě zde se utkávali západní vycházející naděje s „amatéry“ z východu. Od roku 1981 na něj mohli i profíci a mezi vítěze z těch časů najdeme i Grega LeMonda nebo Miquela Induraina, ale jako druzí se na pódium dostali i brněnští držáci Miloš Hrazdíra (1976) nebo Jiří Škoda (1984). Později se Tour de l´Avenir stala rozjezdovou rampou pro budoucí hvězdy, v roce 2018 tu vyhrál Tadej Pogačar, 2023 Isaac del Toro a loni Paul Seixas. 

Letos poprvé se vedle národních výběrů účastnily také elitní devo týmy. A triumfem v poslední etapě stvrdil svoji dominanci Mark Lorenzo Finn, 19letý italský mladík z Red Bull-Bora-Hansgrohe Rookies, letos už vítěz Giro d´Italia Next Gen, k tomu i loňský mistr světa. Tady vyhrál dvě etapy i vrchařský trikot. „On není odstřelený, ale vždycky má něco navíc a vyhraje. Ne úplně že by si jezdil sám jako Seixas bez týmu, to ne,“ říká o něm Matěj Piták. Ten skončil celkově 41. (-33:26), v kategorii do 21 let 23. a dostal se do top 10 mezi juniorské prvoročáky.

„Mohl bych být spokojenější, ale je to především obrovsky cenná zkušenost. Udělal jsem, co jsem mohl. Chtěl jsem víc, ale to se nepoštěstí pokaždý potvrdit výsledkem. Být zklamaný by bylo sebezničující,“ hodnotí velice rozumně, až dospěle.

„První etapa byla klasikářská, celý den se jely ve větru terezíny se třemi kopci na závěr. Člověk se musel držet vepředu a nespadnout, měli jsme tři kluky na výsledek, byli tomu blízko, ale neklaplo to,“ zahajuje komentář k vývoji sedmidenního závodu. Nutno dodat, že tady se jezdilo bez vysílaček, což vyžadovalo i náročnější mentální práci.

Druhý den však přišla pohroma. „Komplet celý tým, všech šest lidí, lehl v hromadném pádu. Polák Goszczurny ani nedojel, zbytek měl pozašívaný obočí, odřeniny, opravdu to nebylo to ideální, abyste se normálně vyspali. Já jsem měl jen odřený celý záda, vylezl jsem z toho ještě dobře,“ vypráví. Pořadatelé raději neutralizovali výsledky. A o den později čekalo téměř 240 km…

V páté etapě v 11,4 km dlouhé časovce si český cyklista dělal větší naděje, ale přepálil úvod. „Po pádu jsme poztráceli garminy, brýle, všechno lítalo. Na časovku jsme pak přestavovali kola s jednopřevodníkem. Ráno jsem nalomil kliku, měnila se a waťák mi pak nefungoval. Jel jsem jen na pocit a přepálil to,“ vysvětluje. „Jezdím s waťákem teprve druhý rok, ale zpočátku jsem ho moc nepoužíval. Ale postupně jsem si zvykl, hlavně v pozdější dny zátěže ho využijete, jste míň náchylný k vlastní chybě. Navíc v nadmořské výšce tu zátěž vnímáte jinak, rychlejc vám dojde. Všechno se to kombinovalo,“ dodává.

„V horských etapách to pak bylo na mě, co zvládnu, jak zareaguje moje tělo na únavu. Nepodařilo se to, už to bylo moc těžký, jezdil jsem na limitu. Zaměřili jsme se na etapy a dojetí před poslední kopec,“ krčí rameny. Předposlední den do horského střediska Val d´Isere nastoupal mladičký peloton vražedných 4957 výškových metrů. 

A ten úplně poslední zakončil závod téměř dvacetikilometrový kopec do Itálie. „Nejtěžší bylo vydržet celých těch sedm dní. Se Svenem (Mernikem ze Slovinska, pozn. red.), který má podobný somatotyp, jsme odpadli už na pátém kilometru, kdy se dělilo pole. Naštěstí pak přijeli zezadu další kluci, kteří nestihli start, a ve větru se naštěstí sjelo. To už jsem měl problém jet jakýkoliv tempo, nemohl se dostat do potřebné zóny. Ale tohle jsou určitě obrovské zkušenosti, které mě posunou,“ pokračuje. „Bylo to hezký z pohledu atmosféry, diváků, pozornosti. Ale ne že bych si to nějak užíval… já už ani nevěděl, kudy jedu, zůstal jen boj o přežití.“

Jeho výkon ocenili víc než on sám sportovní ředitelé Robbert de Groot a Sierk-Jaan de Haan, s nimiž si nemůže vynachválit spolupráci. „Spáruju Garmin s telefonem, oni hned vidí všechno a společně ladíme každý detail. Popisuju jim svoje pocity, protože někdy to je jinak, než ukazují čísla a teprve podle se vytváří finální podoba,“ oceňuje. 

Přitom v domácích podmínkách míval někdy problémy s domluvou, měl pověst hůře zvládnutelného rebela.  „Až žasnu nad tím přístupem, kde nechtějí kluky předělat do nějakého modelu, ale naopak co nejvíc využít jejich přednosti,“ říká táta Ivo Piták, známý trenér vytrvalostních disciplín, především atletů.

Ostatně synek využívá i geny, tátova svěřenkyně a jeho maminka Barbora Dibelková byla 5. na mistrovství světa v chůzi na 20 km v roce 2005… A bratranec Karel Piták je bývalým fotbalistou Hradce Králové, Slavie nebo Salcburku, českým reprezentantem, jehož syn Eliáš, stejně starý jako Matěj, nyní začíná naskakovat ve Slavii. „Víme o sobě, ale na kontakty moc není čas,“ usmívá se cyklista.

„Byla to pro mě velká změna v tréninku, přístupu, i všech věcech okolo. V první části roku jsem byl i nemocný a zraněný. Celý můj život je teď hodně jiný, přizpůsobuju se novému režimu, ale jde to k lepšímu,“ doplňuje Matěj Piták. 

Teď musí hlavně odpočinout, hodně spát a jíst, postupně aktivně regenerovat. Začátkem příštího týdne by měl dodělat maturitní zkoušku a pak se vydat na další etapový závod Giro della Regione Friuli Venezia Giulia (2.2) do Itálie, po něm později ještě na klasiky Lombardie a St. Daniele. Ve Vismě má smlouvu ještě na další rok. „Počítají, že první rok je adaptační mezi dospělými, musím se ponaučit,“ loučí se.