Simona Davídková, hlavní rozhodčí Tour du Finistére: „Škoda, že ČT už neumí cyklistické přenosy jako v dobách Závodu míru!"

26.05.2021 | Jiří Vlasák, foto: archiv Simony Davídkové, Tour du Finistére

Simona Davídková, hlavní rozhodčí Tour du Finistére: „Škoda, že ČT už neumí cyklistické přenosy jako v dobách Závodu míru!

V každém závodě hledáme vždy českou stopu. Čím jich je víc a čím jsou výraznější, tím lépe. Není to dlouho, co jsme přinesli reportáž z 5. závodu Coupe de France Tour du Finistére, který se odehrál 22. května. Bez české účasti. Tedy na bicyklu. Protože jinak tam česká stopa byla dost výrazná. Hlavní rozhodčí byla totiž Simona Davídková. Takže pojďme nakouknout trošku za kulisy takové akce.

Jak jsi prožila závod jako rozhodčí?

Po téměř roce jsem opět vycestovala na zahraniční misi, na UCI závod v krásném prostředí Bretaně do nejzápadnějšího cípu. Jezdilo se kolem hlavního města oblasti Quimperu. Závody ve Francii jsou skvěle organizovány, ať se jedná o jakoukoliv třídu závodu. Takže je to velká radost. Rovněž rozhodčí jsou velmi zkušení, mají během roku hodně závodů, takže vše proběhlo v naprostém pořádku. Závod byl i ze strany organizátora skvěle připraven. Pouze v den, kdy jsem do oblasti dorazila, ještě nebylo uděleno povolení k závodu. Trochu nervy, ale vše nakonec dobře dopadlo. 

A jak jako "turista"?

No jako turista jsem si to moc neužila. Z Prahy jsem odlétala v 7 hodin ve čtvrtek ráno, 7 hodin jsem čekala v Paříži na druhé letadlo do Brestu. Do hotelu v Quimperu jsem se dostala v půl osmé večer a dle místních nařízení je od 21 hodin zákaz vycházení. Také jsem zjistila, že v hotelu nepodávají kromě snídaní žádné jídlo, tak jsem rychle vyrazila do centra hledat nějakou restauraci, kde mi dají jídlo s sebou. Cestou jsem objevila naprosto nádhernou katedrálu ve stylu našeho Sv.Víta, takže jsem měla i malý turistický zážitek. Jinak jsme během závodu také zahlédli oceán a projížděli jsme středověkým městečkem Laz, což bylo tedy opravdu dechberoucí. Při jednodenních závodech není bohužel moc času na poznávání.

Říká se o tobě, že jsi spravedlivá, ale nekompromisní. Kolik jsi udělila pokut?

Ani jednu (úsměv)! Jsem spíš pro napomenutí při prvních přestupcích. Vždy si dám záležet při poradě s vedoucími týmu, abych jim důrazně připomněla, co sbor rozhodčích bude hlavně kontrolovat. Nevím, třeba je to tím, že jsem žena, a pánové účastníci, jak závodníci, tak trenéři, se v mé přítomnosti chovají více zodpovědně (úsměv).

Jak ses vypořádala se zpřísněním pravidel, co se týče např. odhazování odpadků mimo Zelené zóny?

Je to náročnější a nese to s sebou i doprovodné „efekty“. Třeba tady podél trati bylo velké množství diváků, ve Francii to tolerují, a to včetně spousty dětí, které držely cedule s nápisem "Věnujte mi prosím svůj bidon". Působilo to na mě hrozně smutně.

Dočká se rozhodčí i pochvaly? 

Já si opakuji jednu věc, kterou mě naučil můj vzácný kolega Miroslav Janout: dokud se rozhodčí neřeší, tak bylo všechno v pořádku. Na rozhodčí se pochopitelně snáší spousta kritiky. Ale pochval jsem za svou třicetiletou kariéru dostala jen velmi málo. Dokonce si už asi dvacet let schovávám dopis od Pavla Vršeckého, kterým mi osobně poděkoval za dobře odvedenou práci na mistrovství mládeže kdesi v severních Čechách. Ale spíše si říkám, že pokud nikdo nepřišel protestovat či dokonce nadávat, tak je to vlastně skvělé.

Překvapuje informace o velkém počtu diváků u trati. Což má souvislost i s mediálním pokrytí závodu.

Závody by měly probíhat bez přímé účasti diváků, ale ve Francii je silniční cyklistika národní sport a divácká kulisa je tolerována. Nicméně zde byly opravdu davy. Byla to pro mě po covidovém roce velká vzpruha a i závodníkům se určitě lépe závodilo. Musím strašně moc pochválit i realizační tým přímého přenosu, který byl určitě velmi zkušený, a i když se někdy motorky dopustily nechtěného tahání závodníků a rozjíždění spurtů, nebylo to takové drama. Regulátor na motorce vždy a včas dal vše do pořádku. Závod přenášela místní televize a využívali i vrtulník. Což silně kontrastuje s amatérskou prací České televize na Bíteši nebo v Mladé Vožici. Lépe si u nás vedou i amatérské skupiny, které dělají přímé přenosy po internetu. Je to velká škoda, že už to ČT neumí jako v dobách Závodů Míru.

Jak závod probíhal z pohledu nasazení, aktivity, dynamiky závodníků?

Trošku jsem si přála, aby to bylo malinko klidnější, než se člověk v sezóně zase trochu rozkouká. Což se splnilo. Šlo o tradiční průběh profesionálního jednodenního závodu. Peloton nechá odjet na půl dne několik uprchlíků, které si pár kilometrů před cílem dojede. Časová ztráta balíku činila až 7 minut, ale na finálových okruzích ukázaly svou sílu favorizované týmy, které nenechaly nic náhodě.

A jak hodnotíš organizaci závodu?

Jednalo se o 35. ročník, dalo se tedy předpokládat, že úroveň závodu bude hodně vysoká a taky to tak bylo. Vše skvěle šlapalo, žádný zádrhel. Mají v tom prostě jasně viditelnou dlouhodobou praxi. Jediné, co jsem po závodě doporučila, bylo prodloužení Zelených zón, kterých na trati instalovali čtyři a každá měla asi jen 100 metrů. Všimla jsem si, že závodníci v té rychlosti, kterou zónami projížděli, mnohdy nestačili veškeré odpadky z kapes vyházet. Proto jsem tolerovala dalších pár metrů. Jinak vše bylo naprosto v pořádku a v souladu s pravidly UCI.

V čem byla trať specifická?

Byla jsem v Bretani poprvé. Z letadla to vypadalo jako naprostá rovina (úsměv). Nicméně v itineráři závodu byla uvedena spousta stoupání, sice krátkých, ale výživných. Složení startovní listiny však ukazovalo, že moc závodníků v těch kopcích odpadávat nebude. Baráže pro konvoj jsme vlastně udělali pouze dvě a to až na druhém a třetím finálním okruhu, kde už slabším závodníkům stejně trochu začaly ubývat síly s nástupem závodníků s ambicemi na vítězství. Byla to nádherná, místy dost technická trať. A ještě jednou opakuji: skvěle zabezpečená.

Jak vypadá srovnání takového závodu ve Francii se závody u nás doma z pohledu organizace?

Ráda bych řekla, že je tu nějaký závod, který se alespoň mírně přibližuje kvalitám francouzského jedničkového závodu, ale není. Určitě se o to pokouší slušně organizátoři Závodu Míru juniorů či nedávné Grand Prix West Bohemia. Na novou organizaci Sazka Tour si budeme muset počkat. Přihřeju si polívčičku s amatérským závodem Tour de Zeleňák, který pořádáme podle pravidel UCI, co se týče materiálního zabezpečení, a hodně jsme ho za posledních pár let vychytali. Také další amatérské závody našeho RoadCupu jsou dost často lépe zorganizovány, než "oficiální" závody kalendáře Českého svazu cyklistiky. Pánové ze Svazu se na mě zase budou zlobit, ale bohužel je to tak. Určitě by to chtělo ze strany Svazu nějakou podporu a větší edukaci pro organizátory a např. pomoc při komunikaci s bezpečnostními složkami: některé kraje nemohou pořádat závody, jelikož nefunguje komunikace s Policií ČR, která je však pro závody v silniční cyklistice naprosto klíčová! Za šest týdnů mě čeká premiéra v podobě organizace UCI etapového závodu Tour de Feminin, tak uvidíme, zda se nám povede vše podle přání a očekávání.

Vyznívá i srovnání způsobu závodění obdobně, nebo je to o něco lepší?

Bohužel také ne. Ve Francii se na startu představily čtyři World týmy a osm Pro týmů, které mají zázemí a možnosti skoro jako World týmy, a dva velmi kvalitní kontinentální týmy. Byla vidět velká profesionalita. U nás, pokud dorazí Elkov, je to často jasný scénář. Není tak velký výběr a konkurence, takže když k nám na Český pohár zavítají cizinci, hrají Češi, kromě pár výjimek, většinou druhé housle. Je mi to líto. Nicméně nedávno proběhlá Grand Prix West Bohemia pro juniory a kadety byla moc pěkná ukázka naděje pro českou cyklistiku.

Jaký je vůbec itinerář rozhodčího takového závodu? Jak je o tebe postaráno? Co to všechno obnáší?

Delegace na další rok dostanu většinou už na podzim před sezónou, spojím se s organizátorem a domluvím si vyzvednutí na letišti a odvoz do hotelu. Většinou mám k dispozici řidiče po celou dobu, který ví, kam a kdy mě má přivézt a odvézt. UCI mi většinou zajistí letenku, pokud nejedu svým autem, jako tomu bude za devět dní na Tour of Malopolska. V této době je nutné samozřejmě podstoupit PCR testy, které je nutné nahrát do cloudu UCI. Také týmy musí tato potvrzení nahrát, UCI mě pak informuje, zda jsou všechny týmy v pořádku. Minimálně měsíc před závodem je třeba stáhnout si technický rozpis závodu, prostudovat ho, dotázat se organizátora na nejasnosti a pak už jen vyrazit. Většinou se se všemi sejdu v kanceláři závodu, včetně kolegů z rozhodcovského sboru, a pak už to frčí - kontrola licencí závodníků a šéfů týmů, výdej startovních čísel, čipů, realizace startovní listiny, porady s šéfy týmů, porady s řidiči: motospojky, TV, řidiči lékaře a sanitek, řidiči neutrálních vozů atd. Je to pěkný šrumec. Miluji zpáteční cesty, kdy už vím, že vše proběhlo v pořádku, a které v letadle většinou prospím (smích).

A co Francouzi jako národ? Jak se k tobě a sobě chovají v průběhu takové akce?

Mluvím francouzsky, trávím ve Francii i své dovolené, takže mě berou jako jednoho z nich. Během závodů se potkávám na straně organizátorů většinou s velmi příjemnými lidmi, kteří jsou sami dost často před závodem v nějakém presu, takže se jim to snažím ulehčit také vstřícným přístupem. Je jasné, že na konci závodu chtějí slyšet, že ten region je krásný, průjezdová města jsou krásná... A jak tou cyklistikou žijí, všude vidíte kreativní cyklistické skulptury. A navíc tady v Bretani přeci za pár týdnu startuje Tour!

Jsou francouzské závody něčím zvláštní ve srovnání s dalšími zeměmi, které patří k cyklisticky nejvyspělejším?

Osobně řadím závody ve Francii, Itálii a Španělsku do jednoho ranku. Jsou velmi podobně organizované, mají podobně dlouhou tradici a většinou chtějí, abych mluvila francouzsky než anglicky, což preferuji. A řekla bych, že i ta příroda je hodně podobná. 

Zažila jsi nějaké zvláštní, zajímavé momenty?

Jak jsem již zmiňovala, závod měl celkem tradiční průběh, jen mě překvapila jedna věc. Za třicet let jsem nezažila tolik zastavení na malou potřebu (smích). Nebylo snad pět minut v kuse, aby takto nezastavoval jeden či více závodníků nebo dokonce celé skupiny. Toho čůrání opravdu nechali až na posledních 4 finálových okruzích, kde byly velké davy diváků a hlavně šlo už do tuhého. Jinak celodenní únik, jak bylo možno sledovat i v televizi, se vytvořil na 3. kilometru po startu a skončil přibližně 8 kilometrů před cílem. To byla pro mě také nová zkušenost.

Na podzim jedeš Francii znovu. Těšíš se?

Do Francie se těším vždycky. V říjnu tam jedu dvakrát týden po sobě. Uvažuji, že si tam mezi oběma závody udělám rodinnou dovolenou, abych nelítala pořád tam a zpět. Budou to opět jednodenní závody 1.1 Boucle de l´Aulne Chateaulin a Tour du Vendée.

A na závěr: tvůj rozhodcovský program na následující část sezóny?

Od 3. června jsem na Tour of Malopolska, v červenci pak jako organizátorka na Tour de Feminin. Mám tam taky jako rozhodčí V4 v Brně, Český pohár v Blatné a Lidice, v srpnu pak Světový pohár juniorů v Maďarsku a Závod Míru juniorů. V září pořádáme Tour de Zeleňák, pak bych měla jet na Okolo jižních Čech, a v říjnu na dva zmíněné závody do Francie. No a pak mě už čeká cyklokrosová sezóna (úsměv).

Tak hodně sil, úžasných zážitků a radosti z cyklistiky!

Jiří Vlasák
Všechny články autora


Mohlo by vás zajímat


Diskuze k článku

Pro přidávání příspěvku se prosím přihlaste


Silničář
odkaz
26.05.2021 23:38:49