Podzimní akce Klubu cyklistů Slavia Praha  jsou následující. Právě probíhá Festival cyklistiky na Spořilově, ve čtvrtek bude přítomna i část současného týmu Slavie, jak by také ne, když Robert Štěrba pochází právě z tohoto klubu. Za další týden proběhne na Letné tradiční Pražská míle pořádá ČKV založeného již roku 1880. A pak naše Tour de Slavia,  z  Prahy do Kostelce nad Černými Lesy. O všech akcích vás budeme informovat v našich přehledech činnosti. 

Nyní však 100 let starý článek Heřmana Hausmana

Jak jsem se stal cyklistou a přeborníkem Čs.Ú.J.V.

Panu Dr. Podrábskému věnováno.

Článek vyšel v časopisu CYKLISTA číslo 20 na straně 331 a 332.

Z dětských let chovám v paměti, jak jednou v neděli odpoledne přijeli do naší vesničky na Podřipsku kolaři – „blázni“, ovšem dle (vox populi!) mínění všech lidí zkušených a rozumných. Nebožka stará Bečvářová a domkář Háček nemysleli jinak a soudili, že „rozumnej a soudnej člověk na to nevleze; ale ti páni, co na bláznech přijeli, vypadali rozumně a soudně, byli pěkně oblečeni, dělali nejlepší dojem a v hostinci (slušnou) útratu.

To bylo asi kolem roku 1884 – tedy ještě v době vysokého kola. Nejstarší bratr Antonín hned to s jedním družným kolařem zkusil, druhý Jaroslav vykládal krátce: že my – mínil tím sebe a mne - my to také jednou budeme míti. Ke cti, slávě, vzpomínce i blahé památce tehdejší sezemské mládeže budiž historicky zjištěno a konstatováno, že ona se jednomyslně postavila po bok bláznům a těm nerozumným kolařům a šla je hodně daleko – jak kdo stačil – vyprovázet a volala jim slávu a „šťastnou cestu“, až zmizeli směrem k Chržínu a Velvarům. Od té doby nezmizela myšlenka na „kolo“ z hlavy – měli jsme tam oba o pořádné kolečko více.

Jarda už studoval v Praze a já besedoval s Jeníkem Štruplem – také už na pravdě boží – jak to jednou provedeme a koho svezeme. Nezapomínali jsme přitom ani na své dětské lásky a živě jsme si je představovali, jak budou „řvát“, až je na blázna vysadíme.

Přišli doby vážnější, já musel za Jardou do Prahy, Jeník na gymnásium do Roudnice, ale o prázdninách „repetovali“ jsme své staré vzpomínky a tužby.

A dočkali jsme se. Zatím se zájem obrátil – „sestoupil z výšin“ k snadnější dvojkolce „roweru“ a naše drahé matky už se tak o nás nebály. Po kvartě, když dobře dopadla, otec si koncem školního roku přijel pro nás do Prahy a koupil ten velociped.

To bylo roku 1891. „Cyklista“ r. 1896 v mém životopise konstatuje, že „záhy nebylo silnice ani cesty v okolí, kterou bych neznal a nesjezdil“, já k tomu dodávám, že jsem nejezdil jen po silnicích a cestách, ale i po mezích a pěšinách, všech selských dvorech, po stodolách na mlatě, po lukách, v řepě i bramborách, ba u Starých Ouholic jsme se jednou projížděli vyschlou chmelnicí mezi tyčkami. To byly ovšem pro nás události, které se ve Studentském kalendáři znamenaly.

A přišli doby ještě vážnější. Založili jsme si „Slavii“ a já začal závodit. Abych nezameškal, tedy „nováčky“ na Kladně už r. 1893; bylo mi šestnáct a půl roku. A vyhrával jsem. R. 1894 vyhrál jsem dvakrát juniory a jiné věci.

Přišel rok 1895, vrchol mých závodnických úspěchů. Starali se o náš řádný training – Slavie i „ Trojlístek“, Petržilka i Reisner. Petržilka byl svědomitý medik – doktorant, který přísně dbal zdravovědy (srdce, plic atd.), Reisner zkušený sportovec, mající dostatečnou zkušenost a trpělivost . Nade vším bděl předseda „Slavie“, „otec Ankrt“, jenž kroutíval při trainingu i závodech svůj dlouhý knír a potřásal spokojeně hlavou. Starý mistr Václav Kratochvíl také leckdy poradil a povzbudil. Z každé konkurence si dělal legraci a říkával: „ Ten s těma zkroucenejma nohama? Ten se tě ani neudrží; ten s tou šišatou zeměkoulí? Ten předce neumí ani na kolo vylézt“ atd. Úmyslně žerty bagatelizoval a přidával olej do ohně.

Po tuhém jarním trainingu přijela matka kdysi do Prahy a zděsila se; kolo chtěla rozsekat. Vypadal jsem jako „umrlej“, tak jsem zhubl v obličeji. Až když jsem – drahé nebožce – ukázal ocelové nohy a rozdechl prsa, že mi žádná vesta nestačila, uspokojila se, ale zakázala jezdit až do prázdnin. Slíbil jsem a vykonal.

V sobotu jsme dostali vysvědčení – v neděli byly v Poděradech závody. Slavné závody! Tloukl jsem poprvé Keplera v handicapu jako scratchman s ním – všechno jsme schytali a já vyhrál, vyhrál nad tolikletým mnohonásobným mistrem.

Určitě a jasně se na tento závod pamatuji. Jelo nás as i 14, někteří nasedali za námi – celé kolo poděradské dráhy jsme dávali – totiž naši „handicapeři“ napřed (15%).

Kepler sebe i mne tím klubkem v poslední zatáčce potáhl, obecenstvo jásalo nadšením, jak statečně jsme si počínali. Že jsem vyhrál, bylo věcí vedlejší -hlavní věc bylo, jak jsme si po celý závod vedli a dobře takticky dotahovali – Kepler se ale tím vyčerpal. Dodnes mi účastníci vykládají o kráse tohoto závodu.

A nyní následovalo mistrovství Unie.  To bylo 1. září v Pardubicích. Trénovali jsme denně, znali své síly; mistrovství není handicap, vědělo se, že zvítězí zkušenější – po případě trikem. Stálť totiž v polovině zatáčky Václav Kratochvíl s kamenem v ruce, běžel s sebou a dal se do mne po svém způsobu: “Jeď, jeď, jestli nevyhraješ, nesmíš do boudy, otec tě vydědí, urazím ti hlavu, zlámu čtyři nohy, zabiju tě!!“

Tak jsem tedy jel. Bylo to poprvé v mém životě, že jsem opustil sedlo, spustil hlavu až na řídítka a šlapal do zadu. Úžasné námaze, koncentrované energii a Kratochvílově blahořečí se podařilo zvítěziti.

Ztuhli mi nohy, že jsem musel býti z kola sejmut a pět kroků veden – pak to zase šlo a bylo dobře - pardon, ještě ne. Jedna žena nějaká nadšenkyně, hodila mi růži, červenou, krvavou růži a ta mně krvavě zranila v obličeji. Žádná růže bez trní, žádné vítězství bez obětí a trpkosti.

Takhle tedy stal jsem se cyklistou a přeborníkem Unie. Úspěch poslušnosti a houževnaté práce.