88 km / 5 h 15 min / 17 km/h / celkem 1375 km
Ráno se probudím celkem brzy, ale už je cítit, že bude opět horký letní den. První, co mi na radostném začátku nového dne nepřidá, je moje přední úplně prázdné kolo. Včera jsem totiž také jednou píchnul, v podstatě poprvé od začátku cesty. A dnes hned podruhé. Pečlivě si prohlížím plášť a ejhle. Našel jsem do něj zabodnuté dvě dřevěné bodlinky, které byly natolik ostré, že stačily na prošpikování pláště i duše. Obávám se, že včera to byl stejný příběh, protože je tu všude spousta různých ostrých křovisek, borovic a podobných pichlavých rostlin, takže bych si asi měl dávat pozor při zajíždění kamkoliv mimo normální cesty, ale dá se to nějak uhlídat? I když tohle dělám opravdu nerad, dávám se ráno do lepení prasklých duší, protože tady mám k dispozici umyvadla, ale co je hlavní – spotřebováním této duše se moje zásoba rezervních limitně přiblížila nule a nerad bych cokoliv slepoval někde u cesty v příkopu.
.jpg)
Cesta do Ravenny není nic příjemného, tohle bych i rád klidně vynechal – spousta aut, samé hlavní silnice a před Ravennou obři rafinerie ropy. Mňam! Jenomže se tam dostat musím, protože mám na zadním kole prasklé již dva dráty a značnou osmičku. Naštěstí nacházím hned první bike shop, kde mi ochotně majitel vše opraví na počkání, to mi spadl velký kámen ze srdce. Hurá, jdu se konečně najíst, protože jsem dnes snídal jenom lehce. První, co mi přijde pod nos, je indická restaurace, respektive spíš takové bistro. Sedám si ke stolku, vyčkávám na „kofta nan menu“, zatímco si všimnu, že zadní kolo je opět prázdné. V poledním horku se dávám opět do výměny duše, tentokrát nemohu přijít na to, co defekt způsobilo, takže mi nezbývá, než doufat, že to vydrží a hlavně, že to takhle nebude pokračovat dál. Jedno tedy nepochopím – celou cestu přes Alpy, všemi možnými kamenitými stezkami nic a teď mám skoro dva defekty denně, to mě vážně nebaví. Pokud to bude pokračovat takto dál, vyměním zadní plášť, protože je možné, že se tam dostala nějaká skrytá bodlinka, která se objeví až když sednu na kolo a tou vahou ho propíchne. No uvidíme.
Dnes dělám jenom krátkou zastávku u moře na osvěžení a pokračuju stále podél pobřeží, abych byl večer v rozumný čas v kempu. Musím říct, že mě to tady už začíná lézt krkem, už se těším až se od neustále zastavěného a mega turistického pobřeží odlepím a snad uvidím nějaký autentický kousek Itálie. Tady není autentické absolutně nic, v podstatě v délce několika set kilometrů se táhnu jenom hotely, turistické restaurace, shopy s cetkami a mega kempy. U jednoho z kempů jsem se ke sklonku dne zeptal na cenu za stan a řekli mi 35 euro, což mi přijde fakt šílený, když uvážím, že od 40 euro se lze ubytovat v hotelu. Vlastně je hrozný, že se tady nedá najít ani kousek nezastavěnýho pobřeží, obyčejná pláž, kde by nebyly zabodaný v celý délce slunečníky a už vůbec si tu mimo kemp nedovedu představit spát někde nadivoko, buď by mě okradli nebo by někdo určitě přiběhl a nasměroval mě do kempu. Rozhodně to nehodlám zkoušet. Musím říct, že jsem po dnešku tak zpruzenej, že bych to nejradši zabalil a jel domů, a to se mi teda nestává, že bych tohle řekl. Nejhorší je kombinace špatný a ještě k tomu drahý, a to tady přesně je. K pocitu marnosti přispěje ještě večer čtvrtý defekt, znovu se mi postupně vyfukuje zadní kolo. Takže večer anebo ráno mě čeká další kolo lepení duší. Vážně jsem z toho zoufalej, protože takhle se jet nedá, navíc jedu po pěkných cestičkách, tomu hard coru v Alpách se to ani nepodobá, vážně nechápu čím to je. Nevím, dnes mám vážně krizi, nebaví mě takovéhle cestování, ale ráno moudřejší večera – zítra ráno se rozhodnu co dál.
Pokračování příště.
